Je to o morálce. Víc, než o politice

Moje "filosofická pauza", či útlum v zájmu o filosofii stále trvá a je vystřídan zájmem spíše o politiku. Nicméně v dnešním textu se k filosofii opět trochu vrátím, byť to bude hlavně v souvislosti s politikou.

Nerad moralizuju. Paradoxně už jen proto, že mám k tomu dlouhodobě sklony. Právo moralizovat by měl mít ovšem víceméně jen ten, kdo se sám těší výtečné morální pověsti. Někomu, kdo o sobě tvrdí, že je skvělý fyzik, ale přitom nezná gravitační zákon, bychom taky nevěřili.

Já sám také bezesporu nejsem žádný morální superman a uznávám to. Proto moralizovat nechci. Nicméně, je dobré si uvědomit jednu věc. Náš právní řád obsahuje spoustu zákonů, až příliš. A proč jich je  - mimo jiné – tolik? Mám za to, že proto, aby buď ošetřily různé pokoutné kličky a cestičky a zamezilo se tak různým vychytralým skrytým podvodům, anebo z přesně opačného důvodu – aby se tyto podvody umožnily a aby se podvodníci mohli ohánět tím, že přece „neporušili zákon“.

Všechny tyto úpravy jsou však jen technickou stránkou věci, která nikdy vnitřně nepředělá to nejpodstatnější – jednotlivého politika a jeho morální profil. Žádný zákon není dostatečně dokonalý na to, aby všem podvodným kličkám zamezil, a pokud jde o zákon pro české (a slovenské) občany, platí to bohužel dvoj, ne-li vícenásobně. V dnešním volebním systému, kdy je na kandidátkách X desítek lidí, je prakticky nemožné si na morální profily jednotlivých kandidátů trochu posvítit; snad jen u těch po léta profláklých ryb, kterým to ovšem stockholmským syndromem zasažení voliči žerou pořád dokola. Druhým problémem je, že samochvála má trochu tendenci smrdět; na druhou stranu, bez prezentace své práce se stranický kandidát holt úplně neobejde. Pokud je to práce dobrá a kvalitní, tak se minimálně ve svém svědomí nemusí bát či si něco dělat z nějaké kritiky ve stylu „ty to děláš zištně jen pro svůj volební úspěch“. Osobně se domnívám, že např. KDU-ČSL možná těží mj z toho, že vedle toho již dlouho neoprávněného K ve svém názvu (bez nějž by se do sněmovny již nikdy nedostali) mají ve svých řadách pár osobností, které se v okruhu jejich voličů těší dobré pověsti právě v tom morálním smyslu – byť mají pomýlené názory třeba na EU – a proto se jim dostává hlasů.

Už dříve jsem přemýšlel, jestli by se dal hlavní morální problém nás lidí vůbec nějak zjednodušeně a přitom výstižně vystihnout, a zároveň se neodkazovat na nějaké konkrétní náboženství (je stále časté morálku odvozovat právě z něj – pomíjím nyní otázku, zda je to správné nebo ne). A už dříve mi přišlo, že nejlépe si v této věci stojí slavný Kantův kategorický imperativ v jeho následné formulaci: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.Každý podvod a každá lež je de facto porušením tohoto imperativu. Když někoho v nejen v politickém (ale ten nás teď nejvíc zajímá) kontextu slovem či skutkem podvedu, nebo mu zalžu – konkrétně především svým voličům – pak jsem popřel lidství druhého jako účel a degradoval jej na pouhý prostředek pro své vlastní záměry. Popřít lidství druhého jako účel, ale své jako účel uchovat, je ovšem zhůvěřilost nejvyššího kalibru a pokud něco takového udělá politik, tedy člověk, který je povolán ke službě dobru všech, měl by svou funkci okamžitě dobrovolně složit. To samozřejmě neudělá a proto musí být odvolán jinými. Ti s ním bohužel velmi často jedou v dalších podvodech, popř. ví, že on ví o podvodech jejich a že kdyby se proti němu postavili, mohl by začít zpívat. A tak se všichni vzájemně kryjí a stává se z toho začarovaný kruh, z něhož, díky Stockholmskému syndromu podléhajícímu voličstvu, vystoupit se začíná jevit nemožným.

Je paradoxní, že např. krádež provedená stylem, že někomu bezohledně něco vytrhnu z rukou, je – jakkoliv zločinná – asi pořád méně špatná než krádež, kterou vykonám potají. Neboť u té první okrádaného alespoň „informuji“, že jej okrást hodlám, a dávám mu tak možnost se bránit. V tomhle smyslu jsem jeho lidství na pouhý prostředek nedegradoval, byť v jiném samozřejmě ano. Podobně muž, který navštíví prostitutku, nedegraduje její lidství (a ženství) v tom smyslu, že poskytnutí „služby“ bylo, alespoň předpokládaně, vykonáno s oboustranným smluvním souhlasem a vzájemným informováním. Naopak znásilnění je v tomhle smyslu mnohem horším. A stejně mnohem horším způsobem se k nám chovají ti politici, kterým jde jen o své osobní obohacení, ale veřejně mají tu neuvěřitelnou drzost nám tvrdit do očí, že jim jde o naše dobro. V tomto smyslu byl i zločinec Gottwald lepši než oni, neboť provrepublikový parlament a skrz něj i voliče veřejně informoval, že komunisté se jezdí od ruských bolševiků učit, jak „vám zakroutit krkem“. Byl alespoň upřímný v tom, že otevřeně sdělil své úmysly, které pak bohužel díky tehdejším českým voličům naplnil. Ti ale byli alespoň předem pravdivě informováni.

Filosofických úvah by tedy stačilo. Asi nemusím říkat, jak ohromně by se stav české země změnil k lepšímu, kdyby vládní politici přestali „pouze“ podvádět a lhát. Ale snové povzdechy nemají valného smyslu. Spíše chci tedy jen říct, že každý, kdo kandiduje – ať už za jakoukoliv stranu – by měl myslet především na dodržování zmíněného Kantova kategorického imperativu. Já o to jako budoucí kandidát chci usilovat. Věřím, že jsem ho dodržel i tím, že Honzu, kterému jsem finančně pomohl jako republikán i jako kamarád  v nepříjemné situaci, jsem předem informoval, proč se s ním chci vyfotit a že svou fotku „použiju“. 

Jakub Moravčík, člen SPR-RSČ.