Proč se vlastně ani netěším, až si zase budu moci dát pivo v hospodě

Máme tu prozatimní papírový konec nouzového stavu a již pár dní před ním se na facebooku začaly objevovat příspěvky ve stylu, jestli se už těšíme, až si zase dáme pivko někde venku na zahrádce.

Nový ministr zdravotnictví nám do toho sice opět hází vidle svým „dva dva“, ale to je teď vedlejší. Důležitá je jiná věc. Je pro mne vidina toho, že si zase „někdy, snad brzo“ budu moci dát pivo v hospodě něco, co by mi dávalo důvod, abych se na to těšil? Bohužel vůbec. Důvodem jsou – a opravdu to nepíšu rád – hlavně moji čeští  spoluobčané. Samozřejmě ne všichni! a díky moc za ty, kteří tím důvodem nejsou; ale většina ano. Proč?

Zjednodušeně řečeno proto že vidím, jak si moji spoluobčané navykají na nová pravidla fungování společnosti, o což tady jde víc než o nějaký boj s plándemií. Spoluobčané za možnost jít do hospody, na fotbal, do divadla a nevím kam všude ještě, podle všeho ochotně prodají svá práva, svobody a důstojnost, a to dokonce rádi a s domněním, že to je všechno správné a morální, protože přece hypergenocidní virus a jeho nekonečné mutace. Takže si odkýveme covidové pasy, pravidelné špejlování zdravých žáků nefunkčními testy (pardon, zapomněl jsem, že vlastně platí presumpce viny nakažení a roznašečství), necháme mocné šlapat po zákonech (ale když svého času údajně šlapal prezident po ústavě, to jsme hned po desítkách, někdy i stovkách tisících, vyrazili na náměstí a na Letnou), zkrachovalé a některé i zasebevražděné podnikatele a živnostníky odbydeme tvrzením ve stylu „jejich problém“ nebo „měli jste podnikat v něčem jiném“, ale hlavně, abychom si už zašli na pivečko či koncert -  samozřejmě v roušce či respirátoru, a to i po vakcinaci, protože ani vakcína nás zcela imunními neučinní. A kdyby náhodou třeba Sputnik ano, tak to je přece ta hrůzná geopolitická zbraň nejzlejšího Putlera, viďte, hoši z demobloku?

Takže se prostě obávám toho, že až si na to pivo opravdu budeme moci zajít, tak si na něj zajde nezměněný český občan. Občan, kterému bude nadále lhostejné společenské dění a politika, občan, který bez mrknutí oka ohne hřbet a pro svá práva a svobody nebude ochoten hnout prstem, protože už není třeba; už zase můžeme jít na pivečko, fotbal a koncert a to je hlavní; všechna omezení pro to rádi sneseme a připravíme se na další, co nás čekají v budoucnu. A že nás nějaký politik, co prosazoval a prodlužoval lockdowny a vymýšlel nejrůznější nesmyslná omezení, přece jen trochu štval? No hlavně že už je pryč nebo že už dal pokoj, zodpovědnost nést nemusí: já už přece mám své pivečko v zahrádce.
„Lidé jsou tím, čím je jejich vlády chtějí mít“, měl údajně kdysi napsat francouzský monarchista, šlechtic a odpůrce francouzské revoluce, Joseph de Maistre. I stav v Česku, trefně pojmenovaný (nebudu raději psát kým) „na nákupní frontě klid“ nasvědčuje tomu, že se docela trefil. A tak se trochu obávám toho, že velká část mých spoluobčanů se na ten všudypřítomný systém sociálního kreditu, nepodmíněný základní příjem, plně digitální a hlavně bezhotovostní ekonomiku, postupnou likvidaci soukromého vlastnictví a jiné vymoženosti budoucího báječného nového světa, vlastně už docela těší. Takže se musím opravit: na to pivo si opravdu zajde změněný český občan. Jen změněný úplně jinak, než jak by to bylo záhodno.

Už loni na podzim jsem měl pro kamarády vymyšlenou akci, že až „se to všechno zase otevře“, uděláme takovou tour po historicky nejstarších ostravských hospodách a restauracích. A stále bych to - samozřejmě jen bez covidpasových a jiných podmínek - docela rád podnikl. Ale upřímně, oželení takové akce by bylo malou cenou výměnou za to, vidět velkou část české společnosti (a být její částí, samozřejmě) – tak velkou, že by ji již nebylo možné ignorovat - jak zvedla zadky a za svá práva a svobody se nějak prakticky postavila.

Už mám docela blbý pocit z toho, že v posledních týdnech píšu hlavně na témata související s covidem. Budu se snažit, aby to přestalo, pokud to ovšem situace dovolí. A protože jsem dnes vyzněl docela pesimisticky, tak bych to nakonec trochu neutralizoval vesele laděnou písní; stejně jsem už do mého blogu dlouho žádnou nedával.