Je prázdný možný svět opravdu možný?

Pojem “prázdný možný svět“ může znamenat v zásadě dvojí. V prvé řadě situaci, kdy neexistuje opravdu vůbec nic – ani absolutní jsoucno, tedy Bůh. V tomto smyslu nepovažuji prázdný možný svět za ontologicky, ani za logicky možný; jedná se o v sobě rozporný pojem.1 V jiném smyslu, který mne bude zajímat v tomto textu, je prázdným možným světem situace, kdy existuje pouze Bůh: je to tedy situace, kdy Bůh, nutné jsoucno, nic nestvořil, resp. kdy “stvořil“ prázdný svět. U možného světa v tomto smyslu je situace taková – alespoň nakolik je mi známo – že taková alternativa se často, resp. většinou bez větších výhrad uznává. Přesto ani tato pozice není bez značných problémů. Možnost nestvoření ničeho v českém prostředí hájí, jak jsem snad správně vypozoroval, především žáci prof. Stanislava Sousedíka (a zřejmě i Sousedík sám), opačnou pozici naopak hájí v realistických kruzích známá filosofická dvojka Roman Cardal a Jiří Fuchs. Dnes bych chtěl tedy velmi stručně představit argumenty obou pozic a vyjádřit vlastní stanovisko.

Na jedné rovině je argumentace vedena ontologicky. Ze strany Cardala a Fuchse ji lze nalézt buď v Cardalově knize Bůh ve světle filosofie, nebo ve Fuchsově čtvrtém díle filozofického kurzu, nazvaném Bůh filosofů. Jelikož mi není známo, že resp. kde je tento problém pojednáván ze strany “sousedíkovců“, dovolil jsem si zkopírovat z jednoho místa na internetu argumentaci Lukáše Nováka k této otázce, tudíž si ji můžete pročíst zde. Je tam uvedena i Cardalova námitka vůči Novákovi. Stručně řečeno se v těchto argumentacích polemizuje ohledně teze, že akt stvoření je vzhledem k jednoduchosti Boha totožný s Boží esencí, a toho, co z takové situace pro (ne)nutnost stvoření vyplývá.

Argumentace jsou to jistě zajímavé, ale mi osobně se zdá mnohem lepší a možná i jednodušší podívat se na problém jinak. Klíčovou roli v mé úvaze budou hrát pojmy dobrota a dar. Pojem dobra je jeden ze základních pojmů, jehož významem/významy se filozofie staletí zabývá, nicméně pro náš účel nám postačí jeho následující charakteristika: k podstatě dobra patří, že chce samo sebe rozlévat na jiné od sebe, chce se sdílet, udílet jiným od sebe. Pojem daru s touto charakteristikou dobra do nemalé míry souvisí. Darem je určité dobro, které je někomu dáno jakoby bezdůvodně. Je věnováno nikoliv jako závazek, jako povinnost, kauzální způsobenost, či prostě jako cokoliv, co zavání nějakou “nutností“.

Jak to nyní souvisí s problémem prázdného možného světa? Následovně:

Zastánci prázdného možného světa budou tvrdit, že kdyby bylo stvoření nutné, nemohlo by jít o dar. Být svobodným darem je však podstatou stvoření. Proto musí existovat prázdný možný svět, jinak by se zrušila darovaná povaha stvoření – a podle mnohých také Boží svoboda a suverenita.

Proti možnosti prázdného možného světa je však dle mne možné postavit následující úvahu. Podle aristotelsko-scholasticky zaměřených filozofů je Bůh dobrý, je dokonce Dobrem samým; zde panuje mezi zastánci a odpůrci prázdného možného světa shoda. Vzpomeňme však nyní, co jsem psal výše o povaze dobra: jde o sdílení se jinému od sebe. Pokud však Bůh nic nestvoří, bude v tom případě podstatně dobrý, i když se jakožto Dobro samo ničemu jinému od sebe nesdělí? Pokud by zastánci alternativy prázdného možného světa chtěli tuto alternativu obhájit, museli by podle mne učinit jednu ze dvou věcí: buď zbavit Boha dobroty, nakolik je tato jeho esencí (což zcela jistě neudělají), a nebo se pokusit předefinovat dobro tak, aby jeho charakteristika rozlévat se na jiné od sebe nebyla esenciální. Jakkoliv se mi tato možnost zdá schůdnější než ta první, silně pochybuji, že by se touto cestou sousedíkovci & spol. chtěli vydat.²

Jaké je tedy v této věci moje vlastní stanovisko? Jakkoliv je jistě možné, že jsem neuvážil nějakou pro problém důležitou skutečnost, přikláním se k alternativě, že prázdný možný svět ontologicky možný není. Je podle mne menším problémem zachovat darovanou povahu stvoření při popření možnosti prázdného možného světa, než při připuštění prázdného možného světa obhájit onu diskutovanou charakteristiku dobra, při silném významu onoho pojmu “jiné od sebe“ (viz poznámka 2). I když by bylo stvoření nutné³, nijak tím není řečeno, že bude nutně stvořeno právě to či ono stvořené jsoucno. V tomto smyslu je darovanost zachována a možnost prázdného možného světa jakožto podmínky pro její zachování z toho nevyplývá. Lze také říci, že pokud má být dobro rozléváním se na jiné od sebe, musí toto “jiné od Dobra“ existovat; jinak by totiž nebylo na koho/na co rozlévat. Pokud má však existovat, musí být stvořeno.

Poznámky:

1. Nemůžu ale v této souvislosti neocenit myšlenku barokního myslitele Jana Caramuela z Lobkovic, který sestrojil důkaz Boží neexistence a tvrdil, že pokud neexistuje opravdu nic, pak neexistuje ani soud, který by to vyjádřil. Tím se pokoušel předložit námitku vůči těm, kteří by se přes existenci pravdivého soudu o prázdném možném světě pokoušeli takovou možnost vyvrátit. Podrobně lze Caramuelovu argumentaci nalézt v: Stanislav Sousedík, Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, Vyšehrad 1997, str. 205-206.

2. Jen pod čarou uvádím možnost argumentace, že by obhájci zmíněné alternativy tvrdili, že Bůh intencionálně nahlédl sám sebe jako “jiného od sebe“ a v jakémsi smyslu se tak sdělil sobě samému, nakolik je “intencionálně jiný od sebe“. Tato možnost by podle mne byla zrušena naprostou jednoduchostí Boha, jíž by i byť jen “intencionální“ diference narušila. Z křesťansky-teologického hlediska by snad tuto možnost šlo obhajovat poukazem na trojiční vztahy v Bohu, ve hře by však stále zůstal onen pojem “jinost“ a otázka, nakolik jej lze na osoby trojice aplikovat.

3. Připomeňme, že dle aristotelsko-scholastické filozofie se nutnost a svoboda v Bohu nevylučují. Taková teze se samozřejmě jeví být, alespoň na první pohled, poměrně kontroverzní, ale diskuze nad ní zde překračuje rámec tématu.