Aby prázdný svět mohl existovat, musel by být bezrozměrný a bezčasový. Jenomže neměl-li by žádný rozměr ani žádný čas, nebyl by vůbec.

Samotné rozměry vesmíru způsobují, že v něm něco je, přinejmenším prostor a čas.

Problém je ve Vaší interpretaci pojmu "prázdný", který chápete pouze kvantitativně. Ale tak o něm text nemluví. Prázdným možným světem je zde označena situace, kdy existuje pouze Bůh (nehmotné a bezrozměrné jsoucno), a jinak nic.

"Svět" zde není totožný s pojmem "vesmír", byť by šlo o čisté vakuum. Vakuum ovšem není "absolutním nic".

Neexistence existuje. Je obklopena bodem. Vzhledem k tomu, že bodů máme docela dost, neexistencí bude taky docela zásoba.

Není to o prázdném světě, ale o schopnosti tzv. celostního poznání, jež pak vrhá na všechny věci kolem jiné světlo. Zde postačí jeden pokus naučit se na všechny děje kolem nás nedívat lidskou myslí, vypadá to že to nejde ale jde ... .  Všechny tyto polemiky jsou vlastně jen o stavu našeho poznání a zkušeností, kde knihy jsou jen základem, ale ne břemenem, kde myšlenky filozofů mohou být základem, ale nikoliv normou či stavem, mohou být jen břemenem. Problém většiny filozofů, vědců, duchovních, je v principu jejich myšlení, které je transformační a výsledkové, není už kontinuální a více prostorové. Mohou a zvládají jen jeden maximálně několik oborů. 

Nakonec, je obloha prázdná ? Když pominu atmosféru a přidám  čití na magnetické pole, tak mohu pokračovat dál. Lidské smysly jejich zpracovatelské data centrum mozek, je primárně a kapacitně stačí jen na zvládnutí našeho přežitá a komunikace, není primárně určen k dalším čitím ... .