Diváku, naval prachy a mlč

Měl jsem ve středu zajímavé povídání se slovenským hercem a někdejším ministrem kultury Milanem Kňažkem – živě pro zprávy na Prima CNN.

Povídání to bylo kolem československých vztahů u příležitosti smírné návštěvy nového slovenského prezidenta Petera Pellegriniho.

Zatímco podle mne reprezentanti české vlády projevili nedostatkem respektu k mandátu Ficovy vlády zároveň opovržení vůči slovenským voličům, Kňažko prohlásil, že novou vládu nerespektuje, protože ona nedostala mandát k odvržení západních hodnot. Jestli mezi tyto hodnoty patří i respekt k výsledku voleb, to už jsme se nedověděli. Ostatně, záznam z onoho krátkého povídání může shlédnout každý.

Já se teď chci ale zmínit o tématu, ke kterému už jsem neměl šanci se vyjádřit. Kňažko dostal od moderátorky návodnou otázku, zda změny kolem institucionálního uspořádání Slovenské televize a Slovenského rozhlasu nechápe jako „orbanizaci“ a potlačování novinářských svobod. Na to pochopitelně Kňažko ochotně naskočil a obraty typu „svoboda veřejnoprávních médií“ použil hned několikrát.

Tohle gigantické nepochopení role tzv. veřejnoprávních médií jsme u nás v plné parádě zažili kolem „televizní krize“ před 24 lety, pro níž by se hodilo rčení „půda patří krtkům, protože na ní pracují“. Nikoli z titulu, že jsem se na tvorbě mediální legislativy u nás před více než 30 lety docela zásadně podílel, ale z pozic normálního zdravého rozumu musím zvolat, že slova o svobodě vyjádření do „veřejnoprávních“ médií vůbec nepatří.

Kdybych v onom televizním povídání ještě dostal slovo, musel bych říci jediné: Zaměstnanci těchto institucí žádnou novinářskou svobodu mít nemají a ani nesmějí mít, i když si ji nátlakovými formami přisvojují. Veřejnoprávní médium je instituce. Je to instituce zřízená státem k plnění uložených úkolů. Úkolů uložených zřizovacím zákonem a dalšími předpisy. K plnění těchto úkolů jí byl zákonem svěřen majetek, zákonem předěleny kmitočty, zákonem je zajišťováno financování z veřejných prostředků.

To by se líbilo každému: navalte prachy, majetek – a už mi do ničeho nemluvte, budu si svobodně dělat, co chci. Ach ne. Kdo platí, ten poroučí. V tomto případě je to celá veřejnost a stát. Jistě, tato média by neměla podléhat jen aktuální exekutivě, což je ale v různých zemích řešeno různě. V Británii šéfa BBC jmenovala vláda, to by u nás asi neprošlo. Někde jsou tato média napojena na rozpočet, někde jsou financována z výnosu speciální daně (jako u nás). Někde je „odpolštářování“ od vlády řešeno přenesením kontrolních mechanismů na parlament, tedy v přiměřených proporcích i na opozici (jako u nás), jinde se o tyto funkce dělí exekutiva s legislativou. Ale všude platí, že tato média mají plnit zadání, za jejich plnění jsou placena. Ne si dělat, co se jim zlíbí.

„Veřejnoprávní“ média mají pracovat profesionálně a pochopitelně nemají sloužit jen vládě. Mají sloužit celé veřejnosti v celém jejím zájmovém a názorovém spektru. Ale mají sloužit. Ne si „svobodně“ dělat novinařinu podle vlastních představ. To mohu kdekoli jinde, ale za svoje.

psáno pro denik.to