Zločinec na malém městě

...není totéž, co zločinec ve velkoměstě, troufám si tvrdit po nejčerstvější zkušenosti.

Před patnácti lety jsme si pořídili bydlení na malém východočeském městě, v domě, ve kterém kdysi žila babička mé ženy. Celou tu dobu v něm pravidelně nalézáme klidné víkendy a manželka-důchodkyně pobyt na celou houbařskou sezónu, neboť dům je hned u lesa. V létě můžeme mít v noci otevřená okna – slyšíme pouze občas škytajícího opilce vracejícího se z hospody a ráno cvrlikající ptactvo. A pravda, za jasných nocí občasné hlášení rozhlasu ze vzdálené železniční stanice. Tato idyla trvala do minulého víkendu.

V sobotu o půl osmé večer mi přišli sousedé oznámit, že máme poničené auto. Vyšli jsme před barák a na ulici se už konal malý tábor lidu. Motoristé prohlíželi auta a s klením si sdělovali škody. Sousedi, jejichž auto parkovalo vedle našeho a přestálo bez úhony, na mě shlíželi téměř provinile.

„Ále co,“ mávnul jsem rukou po zběžné prohlídce, „rozbil pravé zrcátko a jeho konstrukci laskavě nechal. Hůř by bylo, kdyby rozbil levé. A ještě hůř, kdyby se utkal třeba s některým oknem.“

Dívali se na mě soustrastně a já pocítil nutkání je nějak potěšit.

„Vidíte, jak je výhodné parkovat vedle Pražáka?“ bouchnul jsem souseda rozverně po pleci.

V neděli v devět hodin ráno se mi přihlásilo skryté číslo v mobilu. Zdvořilý policista mě informoval, že už mají vše zdokumentováno, pachatele že znají, ale ještě ho nemají a jestli bych přišel podepsat protokol.

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem, „stejně jsme se ženou přemýšleli, jaký cíl si zvolíme pro dnešní procházku. Bude takový originální.“

Na policejní stanici jsem nevycházel z úžasu. (Musím ovšem dodat, že vzhledem ke svému věku stále žiju z podobného pražského zážitku ještě v komunistické éře, kdy příslušník VB neuvěřitelně dlouho klofal protokol starožitným psacím strojem do štosu papírů proložených kopíráky). Novodobý policista mi dal podepsat několik upozornění a pak mi přečetl protokol, který už měl připravený v počítači. Nemusel jsem v něm opravit ani písmenko. Tím pádem jsme mohli hodit řeč i o dalším.

„Co je to, prosím vás, za člověka?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No... nezaměstnaný, občas alkohol, občas drogy,“ pokrčil rameny policista.

„Hned jsem si to myslel,“ řekl jsem zase venku manželce, která na mě čekala. „Prostě mu včera žádná nedala a von si musel energii vybít jinak.“

„No jo,“ povzdechla si disgustovaně, „kdepak ty bys přišel taky na jiný důvod.“

Vraceli jsme se kolem řady zaparkovaných aut a zvědavě okukovali škody. Většinou se jednalo o různě rozběhlé pavučiny na zrcátkách a občas prokopnuté kryty zadních světel.

„Ovšem nejvíc si dal záležet na našem zrcátku,“ řekla žena uznale.

„To víš,“ vysvětlil jsem jí, „uzřel naši espézetku, zatmělo se mu před očima, zařval známý slogan o pražským... (no, snad je ten titul dostatečně proslavený) ...a síla se mu zmnohonásobila.“

Tím jsem považoval víkendové drama za ukončené. Jenže nikoliv na malém městě!

Odpoledne se ozval domovní zvonek. Vyšel jsem na chodbu, za vstupními dveřmi uzřel dva chlapíky v šedivých mundúrech tak mezi pětadvaceti až třiceti lety – trochu připomínali trestance ve vězeňských uniformách – a pustil je do domu.

„Dobrý den,“ pozdravili oba a ten druhý, trochu sympatičtější, dodal: „Tak vám ho vedu.“

„Já sem ten, kdo vám poškodil auto,“ řekl štíhlý, na ježka ostříhaný mládenec trochu obhroublého zjevu. „A chci se vám omluvit. Víte… já sem byl včera tak nějak mimo… Tak sem se přišel domluvit… jak bych to... jestli máte...“

Byl jsem ohromen.

„No, to je pěkný,“ zamumlal jsem zmateně, „co já mám...?“

„Můžete mu třeba dát přes hubu,“ navrhnul průvodce zločince a ten snaživě přikývnul.

„To bych s chutí udělal včera,“ řekl jsem přísně, protože se mi vrátila ztracená rovnováha. „Včera jsem všem vysvětloval, že nejlepší by bylo – pokud bychom vás měli v rukou – přehnout vás přes kládu, stáhnout gatě a rákoskou na holou by vám každý vysvětlil, co si o vašem počínání myslí.“

Z delikventova výrazu se dalo usoudit, že toto řešení by mu bylo nejpříjemnější.

„To jo, protože s penězma je to horší,“ špitl prozaicky jeho průvodce, „von je na podpoře… Možná na splátky...“

Hm, nespíš tak po desetikoruně, vzhledem k počtu poškozených. Od začátku akce jsem si nedělal iluze, že bych ze zločince něco vydoloval. A tak jsme zbytek debaty strávili úvahami, které auto komu patří, a tudíž kam mají vést další kroky kajícníků.  Dostal jsem telefonní číslo na zločince – možná, že si časem pokecáme, jestli se už vydal na cestu správnou – a vrátil se domů.

„Jak vypadal?“ zeptala se mě zvědavě žena.

„Pojď se podívat,“ lákal jsem ji k oknu, „venku na ulici právě debatují bezpochyby s další obětí jeho řádění.“

„No, moc sympatický není,“ řekla poněkud znechuceně, když ho zhlédla.

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou.

„Podívej...  von teď navštíví každýho z dvanácti postižených. Hádám, že přes hubu mu nedá žádný – na to už všichni vychladli… Někdo mu možná od plic vynadá. Ale potom si s oběma koledníkama pokecá, někteří přímo nad svými zhanobenými miláčky… pokouří cigáro míru... a rozejdou se v milosti. Já si myslím... že si ho lidi nakonec zamilují...“

No, řekněte upřímně... Umíte si tohle představit v miliónové metropoli?