Všechno mělo být jinak 4: Bože můj… kam ho píchnout?

Postupně se Marek smířil se svým údělem. Nesmířil se však s tím, že na maloměstě musí žít v ilegalitě a svou už plně probuzenou sexualitu si nemá s kým užít. Když už to nemohl vydržet, sebral se a v pátek odjel večerním vlakem do Prahy. Doma hlásil návštěvy divadel, muzikálů a sportovních akcí, ale maminka stejně tajemně šeptala manželovi: „Von tam má určitě holku, ale nechce o tom mluvit...“

Zatím její syn obrážel holandu v Letenských sadech, kluby na Vinohradech a saunu na Žižkově. Mohl nabídnout pěknou tvář i postavu a slušnou výbavu, takže nikdy neodjížděl domů neukojen, i když kvalita potěšení byla různá – jen výjimečně dosáhl plného uspokojení.

Blížila se maturita, ale ani to nezabránilo Markovi podniknout večerní výlet do Prahy. Pomalu procházel ztemnělými sady a občas pohlédl na postavy tu a tam se nořící z keříků a stínů stromů. Pak zahlédl na vedlejší cestě mladíka a vydal se za ním. Kluk o něm věděl a pomalu se loudal ke skupině vzrostlých keřů, ve kterých zmizel. Marek se rozhlédl kolem sebe a rychle vykročil za ním. Tak rychle, že mu málem padl do náruče.

„Teda, ty seš rychlík,“ zahučel kluk a přitáhl si ho na tělo.

Poté, co se oba dopracovali k vrcholu svého snažení – bylo to hezčí než obvykle – nechtěli se jen tak rozejít. Chodili parkem a povídali si. Pak se usadili na jedné z laviček a povídali dál. A když kolem nich zvolnil už třetí muž, který si je prohlížel, navrhnul kluk Filip Markovi: „Víš co? Projdem Hradem a já ti ukážu kus hezký Prahy, kterej určitě neznáš. A potom sjedem ke mně, protože budeme zase nadržený a dáme si zápas v mý posteli. Co ty na to?“

To byl vítaný návrh, protože jinak by Marek musel pomalu přemýšlet o zpáteční cestě domů – byla téměř hodina před půlnocí. Ulicí Pod Bruskou sešli opět do civilizace na Klárov a Starými zámeckými schody vystoupali k Hradu. Nahoře prošli průchodem mezi Lobkovickým palácem a Černou věží a Jiřskou se dostali do Zlaté uličky. Tam Filip chytil Marka za ruku, prsty propletl s jeho a pomalu ho táhl malebnou uličkou s miniaturními domky, ve kterých kdysi žili hradní střelci a později zlatničtí mistři a která ve světle plynových luceren vypadala jako dekorace k filmu Jiřího Trnky. Až došli k Daliborce.

Filip se zadíval na věž, pak se ohlédl k hradnímu paláci a nakonec podotkl: „Kdyby si prezident vzal dalekohled a vylez na Daliborku, moh by se dívat, jak se mu dole v sadech mrouskaj buzíci.“ A když zachytil udivený pohled nového přítele, povzdechl si: „No jo... ale proč by to dělal, že jo?“

Chvíli na sebe nechali působit kouzlo středověku a pak se vydali na cestu kolem baziliky svatého Jiří a katedrály svatého Víta, prošli oběma nádvořími, přes Hradčanské náměstí a Kanovnickou ulicí ho Filip dovedl na místo svého srdce.

Plynové lampy osvětlovaly liduprázdnou uličku s kamennou dlažbou a převážně jedno- či dvoupodlažními starými domy po stranách. Filip chvíli nechal kamaráda unášet se podivuhodnou atmosférou středověkého města a potom si ho přitáhl k sobě a dlouze ho políbil. U venkovního schodiště renesančního domu se cítil jako mladý Ital, jako Romeo, který spontánně vyjadřuje city svému Juliánovi. Marek ho objal a líbal ho s vervou a svobodně, protože byli v uličce sami. Chytli se za ruce a pomalu okouzleně procházeli uličkou vstříc hlučnému městu. Ale ještě než ji opustili, řekl Filip: „Tohle je Nový Svět... Čert ví proč,“ pokrčil rameny, „když je tak starej... Ale asi všecko starý bylo jednou nový...“

„...a mladý,“ dodal tiše Marek.

Jedna tramvaj je dovezla na nábřeží Vltavy a druhá do Braníku, kde Filip bydlel v příšerné garsonce se záchodem na pavlači. To jim ale v tu chvíli nevadilo. Milovali se až do rána.

„Proč se nepřestěhuješ do Prahy,“ zeptal se Filip nového milence dopoledne, když se konečně vyhrabali z pelechu, „do tvýho novýho světa? Dyť na tý vesnici si ani nepíchneš, ne?“

„Máš pravdu,“ povzdechl si Marek, „ale zrovna nevím, kde mi hlava stojí. Maturita na krku, pak po mně chňapnou vo-vo-vojenský páni... Děsný jít na vojnu... mezi ty kluky... To abych si ho asi rovnou usek...“

Filip se zasmál.

„To ne, proboha, ten je tak hezkej... a rovnej,“ dodal se stopou závisti v hlasu. Ale hned dostal nápad.

„Hele, můj strejda pracuje tady na vojenský správě. Já mu řeknu, že mám kamaráda buzika, kterej má hrůzu, že bude mezi mladejma vojákama. Jestli by nepomoh s civilkou. Byl bys v Praze a měl bych tě pro sebe.“

Markovi se nápad líbil. Ujednali si další schůzku po maturitě a Marek odjížděl domů s nadějí, ale i s pochybami, že kluk dodrží slovo.

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz