Týden se pro změnu podmínek ukázal být krátký, ale měsíc už ne. Jednoho dne nahmatala Milena při sprchování bulku pod prsem a dosavadní život se jí rozsypal jako balíček karet. Bilancovala dlouho a odpovědně a na konci stálo její rozhodnutí splnit podmínku obou mužů: porodit jim recipročně dítě.
Leoš se sprchoval, a tak jeho vyzvánějící mobil vzal Marek. Když se pak Leoš objevil s ručníkem kolem pasu v pokoji, přivítal ho zubící se přítel.
„Nezvonil náhodou můj mobil?“ zeptal se Leoš. „A čemu se tlemíš?“
„Tobě, vole,“ neudržel se Marek a hned zvážněl. „Zvonil tvůj mobil, ale nevím, jestli je vodo-vzdornej, tak sem ho vzal. Byla to Dana Málková, ta... víš, holky s dítětem ve Slávii... a volala... podrž se... že tvou po-po-podmínku přijali.“
Do Leoše, který dávno všechno s úlevou pustil z hlavy, jako když hrom bací.
„Jako že...“
„Jako že vyšoupeme dvě děti,“ doplnil Marek slavnostně a doprovodil to vztyčeným ukazovákem a prostředníkem pravé ruky ve tvaru V. Jenomže pak se zadíval na přítele a zmocnil se ho zmatek.
„Proboha, Leoši, co ti je? Honem si sedni... Seš celej bílej...“
Nasměroval Leoše do křesla a ten ztěžka dosedl. Ztratil přitom ručník, seděl tam jak ho pánbůh stvořil, ale bylo mu to fuk. Jen Markovi blesklo hlavou, že je to skoro symbolické ztvárnění nového početí, ale v tu ránu měl jiné starosti. Plácal Leoše po tvářích a snažil se jim navrátit jejich původní barvu. Leoš na něho hleděl skelným zrakem.
„Leošku, vzpamatuj se,“ škemral Marek, „nestresuj se... můžem se na to vykašlat... tohle nemá cenu. Já vod tebe nechci tak strašnou vo-vo-voběť... souložit s ženskou!“
Náhle ho Leoš chytil za obě ruce a pevně je stiskl, až Marek bolestí vyvalil oči.
„Já to dítě vyšukám,“ drtil v zubech a z očí mu lítaly blesky. „Já to dítě vyšukám... i kdybych měl tu její vagínu roztrhat!“
Teď už šlo do tuhého a bylo nutné stanovit pevná pravidla hry. Setkali se opět v oblíbené kavárně Slavii na nábřeží Vltavy.
„Tak pánové,“ zahájila Milena, „jak víte, jsem ekonomka. Podívejme se na celou věc z ekonomického hlediska.“
Zbylí účastníci na sebe pohlédli překvapeně – ani Dana nevěděla, s čím se její partnerka vytasí.
„Je tady Dana – zákaznice, která chce získat oplodnění od Leoše – poskytovatele služby včetně dodávky části základního materiálu. A je tady Marek – zákazník, který chce získat dítě od Mileny – poskytovatelky služby, která jeho dítě bude devět měsíců vyrábět. Pravda, v tomto případě si dodá část základního materiálu zákazník. Dá se to přirovnat ke stavbě domu, kde zákazník dodá elektrickou prodlužovačku a zhotovitel mu postaví dům. A já se ptám,“ Milena se pozorně rozhlédla po obličejích přítomných, „jsou tyto dva případy srovnatelné?“
Třem zbývajícím spadly brady. Všichni si konsternovaně v duchu přehrávali Mileniny věty, aby pochopili, kam vlastně míří. První se vzpamatoval Marek. Měl sice technické vzdělání, ale pouze střední, a tak v něm zůstalo dost prostoru pro emoce.
„No počkej,“ vydechl, „to přece nemůžeš přepočítat na peníze… Dyť ty to děláš kvůli Daně… z lásky…“
„To sem nepleť,“ napomenula ho Milena klidně. „Další vztahy, notabene emoční, sem nezaváděj. Ty nejsou podstatné. Odpověz na položenou otázku. A mimochodem… o žádných penězích nepadlo ani slovo.“
Markovi se ale odpovídat nechtělo, jen se bezmocně podíval na Leoše.
„Ty si jako myslíš,“ začal druhý muž rozvážně, „že oba případy nemají stejnou váhu.“
„To si nemyslím, to je evidentní.“
„Tak mi to, blbcovi, rozveď.“
„V prvním případě ty jednou radostně odstříkneš a tím to pro tebe skončí. V druhém případě já budu devět měsíců tloustnout, zvracet, chodit po doktorech a vyšetřeních, a to vše za újmy v profesní kariéře a za menší peníz: nemocenská, mateřská. A ke všemu já slíbila šéfovi, že nikdy rodit nebudu.“
„No… když velkoryse pominu ty řeči vo radostným vodstřiknutí… pro mě to bude spíš na palici, víš?… a možná to ani nebude jen jednou, tak chytlavý nejste… tak…“ Leoš se odmlčel a zoufale hledal nějaký protiargument. Nakonec zdrceně vzdychl. „…tak musím uznat, že na tvých slovech něco je…“
„To já vím,“ řekla Milena nemilosrdně. „Jen chci vědět, co s tím vy dva uděláte?“
Leoše už ta debata štvala. Hlavně proto, že se cítil jako blbec.
„No tak podívej,“ řekl dopáleně. „Tady máš jedno řešení: tahle chce dítě a tenhle chce dítě. Ty nechceš dítě a já nechci dítě. Tak se my dva sebereme a pudem na kafe jinam. A voni dva ať si řešej dál. Třeba si vyroběj dvojčata. Luisu a Lottku. Nebo Čuka a Geka.“
Milena zavrtěla nesouhlasně hlavou.
„To není řešení, to je útěk od řešení. A od našich partnerů, kvůli kterým to chceme z lásky podstoupit.“
„Hele, hele,“ rozhorlil se Leoš, „emoční vztahy sem nezaváděj… Sme v ekonomii.“
Celou tu dobu Dana jen užasle zírala. A celou tu dobu Marek přemýšlel.
„Zatím, co se hádáte, přemýšlím, kam směřuješ… Dobře, je jasný, že to pro vás bude mnohem těžší vo-vo-vobdobí než pro nás…“
„Jseš na dobré cestě,“ pochválila ho Milena, „pokračuj…“
„A ty vod nás chceš… co?“
Milena se dizgustovaně obrátila k Daně.
„Vidíš je? Vidíš jak nechápou? Jak nechtějí chápat? To je přesně to, proč bych nikdy nemohla žít s mužem! Všechno polopatě! A nejradši třikrát!“
To je přesně to, proč bych nemoh žít s ženskou, napadlo Leoše, všechno v hádankách. Zlatej Marek... když není jasno, tak lepanec.
Obrátila se k Markovi, ale ten na ni stále vyčkávavě čučel.
„Tak dobře,“ rezignovala. „Prostě si to vaše dítě zasloužíte – devět měsíců nebude pro vás nic důležitějšího než starost o budoucího potomka. Budete se chovat jako naši partneři: každý den budete v pohotovosti s autem, když budeme potřebovat někam zajet, na zavolání obstaráte a donesete velký nákup, doprovodíte nás kam budeme potřebovat, a tak dále a tak dále… zkrátka jako pomáhají všichni chlapi, když se třesou na potomka. Protože je zásadní rozdíl, jestli z naší dvojice bude tahat břicho po zemi jedna nebo obě.“
Byl to férový požadavek a nebylo proti němu žádných námitek.
„Člověče… a víš, co je nejhorší?“ zeptal se Marek tiše, když spolu kráčeli po nábřeží k domovu. „Že i když jim splníme všechna jejich přání, sneseme jim modrý z nebe… tak jestli Milena po po-po-porodu v sobě vobjeví mateřskej pud, není boha, kterej by mi to dítě svěřil do otcovský péče…“
„Ále prosím tě… nestahuj kalhoty před brodem,“ mávnul rukou Leoš. „Kdyby k tomu došlo, tak to lehce vyřeším.“
Marek se údivem zastavil.
„A jak asi, ty chytrej?“
„Když uvidím, že seš z toho smutnej, tak ji vodprásknu. Já si svý registrovaný partnerství ničit nenechám!“
Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz
