Sešli se za týden v kavárně Slavii naproti Národnímu divadlu, když Leoš s Danou sladili termíny všech čtyř. Leoš se přitom snažil z Dany vytáhnout o co se jedná, ale ta se mu šikovně vykroutila. Představili se navzájem, objednali si kávu a minerálky a než jim je číšník přinesl, povídali si o dojmech z aktu registrace. Teprve nad kávou se dostali k meritu věci.
„Tak už to vy-vy-vyklopte,“ vyhrkl nedočkavě Marek, „už sme voba týden jak na větvi...“
„Víte, kluci,“ váhavě se ujala slova Dana, „my bychom chtěly miminko... tedy já... On je to dost delikátní problém pro lesbický pár, protože...“
„...semeno prostě nevyprodukujete, i kdybyste se zbláznit měly,“ doplnil ji Leoš suše.
„Ano,“ navázala Dana. „U nás nedostatek...“
„...u nás přebytek,“ vydechl Marek.
Proti své vůli se musela Milena usmát.
„No vida, jak se hezky doplňujete... jestli to půjde takhle dál, tak za chvíli kojíme...“
Marek zavrtěl hlavou.
„Cesta je dlouhá a mám vo-vo-vobavu, že s překážkama...“
„Tak pokračuj, Dano,“ vybídl ji Leoš zamyšleně.
„Přemýšlely jsme, jak to udělat,“ pokračovala Dana, „ale je to strašně složité. Umělé oplodnění je ze zákona vyhrazeno jen heteropárům… Muž se musí přihlásit k otcovství a pak je tam další množství překážek… Někdo to zase zkouší s injekční stříkačkou, ale pokud víme, výsledky jsou špatné.
„To byste musely mít tu velkou insemi-na-nační… jako je na krávy,“ podotkl Marek zamyšleně.
„Jo – a do ní semeno vod bejka, že?“ namítl skepticky Leoš. „A nebo rotu nadrženejch vojáků. Protože normální chlap by v tý stříkačce leda pocintal stěny…“
Dana si povzdechla.
„Zkrátka... asi to musí být s mužem...“
„A vzpomněly ste si na nás,“ řekl Marek spokojeně. Nikdy o svém mužství nezapochyboval ani na vteřinu.
„Hledáme muže, který by neuplatňoval na dítě žádné nároky,“ vmísila se do hovoru Milena. „Který by splnil oplodňovací akt a zmizel z našeho života... což se dá u gayů předpokládat.“
„Tak to může být jedině von,“ ukázal Marek rychle na Leoše, který jen udiveně vykulil oči. Popravdě, překvapil tím i obě ženy. „Protože pro tyhle účely je dostatečně lehko-myslnej a děti sou mu u-u-ukradený,“ dodal s lehkou příměsí hořkosti v hlase.
„A ty?“ zeptala se Dana.
„Já...“ hlas se mu zachvěl, „já chci dítě... a moc... ale svoje...“
Zakryl si obličej dlaněmi, protože cítil, že mu vlhnou oči. U stolu se rozhostilo ticho. Přerušil ho až Leoš.
„Zdá se, že funkce plemennýho bejka tu připadla na mě,“ odkašlal si a podíval se na Danu. „Můžeš mi říct, jak to máš vymyšleno technicky?“
„No... museli bychom oba jít na testy, abychom měli záruku, že jsme zdraví. A pak... bys párkrát přišel až bych měla ovoluci... a oplodnil bys mě...“
„A pak bys řekla dík, čau a padej,“ řekl zamyšleně Leoš.
„Hele, pořád bys na tom byl líp, než sameček kudlanky nábožné,“ pokusila se situaci odlehčit Milena, ale nikdo se nezasmál.
Leoš se podíval na Marka.
„A co ty na to?“
„Hodně štěstí...“ řekl Marek přiškrceným hlasem a Leošovi to v hlavě sepnulo. Kluk, kterého miluje, touží po roli otce a teď se bude dívat, jak se naopak stane otcem on, který na to nikdy ani nepomyslel.
„No, holky, já myslím, že z mý strany by tomu nic v cestě nestálo,“ řekl pomalu a ženy se na sebe podívaly s ulehčením, „má to jen jednu podmínku.“
Ulehčení v tvářích žen vystřídala ostražitost.
„A sice?“ zeptala se Milena.
„Reciprocitu.“
„Počkej... co tím míníš?“ zmateně se zeptala Dana, zatímco její družka zpozorněla.
„Že tady Milena dá dítě Markovi.“
„NIKDY!“
Výkřik Mileny rozťal vzduch jako švihnutí kordem. Kolem stolu se rozhostilo ticho. Po delší době Milena vycítila, že očekávají obšírnější vysvětlení.
„Já jsem si otázku mateřství vyřešila už dávno,“ řekla tiše. „Nebyla bych dobrou matkou, nechci rodit a nechci žádné dítě, které by jednou... stejně bylo se mnou nešťastné.“
„Nemusela bys být matkou,“ řekl Marek, „my bysme mu vy-vy-vytvořili šťastnou rodinu...“
„NE!“
Leoš cítil, že by ke své podmínce měl připojit širší vysvětlení.
„Abyste si nemyslely,“ řekl trochu rozpačitě, „to není žádnej šprajc ode mě... Ale zřejmě se v obou našich vztazích současně vyskytly takový... narušitelský tendence, když na naše partnery,“ obrátil se k Mileně, „seslala příroda rodičovský pudy... Tady Marek mi vo tom bájí už přes rok. Stejně jako vy, i my hledáme cestu, jak se dostat k mimču. Jeho.“ Ukázal na Marka.
Dana se dívala na rozrušenou Milenu, pak na oba muže a snažila se v obličeji vyloudit co nejpříjemnější výraz.
„Tak nic, kluci... k tomuhle dobrodružství by museli být čtyři... Jste hodní, že jste přišli... My jsme teprve na začátku... ono to asi opravdu bude dost svízelné...“
„Hele, holky, takhle se nerozejdeme,“ vmísil se do hovoru rozhodně Leoš. „Dejme si týden na rozmyšlenou a za týden se tu sejdeme znovu.“
„Za týden se nic nezmění,“ řekla Milena ledově.
„Třeba jo. Minimálně jak vy, tak my to doma důkladně probereme. A třeba nás napadne, jak dál, ne?“
Milena měla pravdu a do týdne se skutečně nic nezměnilo. Ale rozešli se přátelsky.
„Nechci ti brát iluze,“ řekl doma Leoš Markovi, „ale i když ty holky zatím neuspěly, začínám mít pocit, že to pořád budou mít snazší se získáním semene než my s vajíčkem. Protože mužskej vodstřikne s radostí, kdežto přemluvit ženskou, aby se devět měsíců vláčela s balvanem v břiše...“
„...a pak ho v bolestech vy-vy-vypudila…“ pokračoval Marek temně.
„…a řekla: prima, tady ho máte, užívejte si ho ve zdraví, já odcházím do ztracena…“
„…tak nevím, co bysme takový ženský za to museli slíbit,“ povzdechl si Marek.
Jejich situace se začínala jevit beznadějně.
Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz
