Sotva se vzpamatoval, rozběhl se Marek do hotelu. Nečekal na výtah a vyběhl do třetího patra po schodišti. Leoš seděl na posteli a klofal prstem do mobilu. Marek mu ho vyrazil z ruky, chytil ho za loket a táhl ho na balkon.
„Poď honem! Moře je pryč!“
Leoš si pomyslel něco o úpalu, ale neměl čas prokázat svůj ostrovtip, protože ohromeně zíral na moře, které tam nebylo.
„Co-co-co… co to znamená?“ koktal překvapeně.
„Byl sem tam,“ vykládal Marek vzrušeně, „a najednou poslední vlna vo-vo-vodešla… a už se nevrátila. Všechna voda šla s ní…“
Leoš se snažil zrakem najít konec obnaženého mořského dna, dohonit odcházející vodu, ta už ale byla daleko. Náhle ztuhnul.
„Kamaráde,“ vydechl, „tak mám dojem… že se nám voda vrací…“
Na obzoru mohl dobrý zrak pozorovat úzký stříbrný pruh světla, který postupně získával ostřejší obrysy, protože světlo se změnilo na mořskou vlnu, která se blížila k pobřeží. Z hotelového balkonu nevypadala nijak zvláštně, připomínala vlnu, na kterých surfují zdatní sportovci na svých prknech po celém světě. Také lidé na pobřeží pozorovali blížící se vlnu nevzrušeně, ba někteří jí nevěnovali pozornost žádnou. Vlna už byla hodně blízko, když lidé poznali, že se nezklidní jako obvykle, ale že vyrostla do třímetrové výšky a řítí se na ně. Začali v panice utíkat do vnitrozemí.
„Po-po-podívej!“ vykřikl Marek. „Tamhle ženská na lehátku! Vo ničem neví!“
„Asi má na uších sluchátka…“
Ale to už se hukot obrovského masivu vody nedal přeslechnout. Pro ženu na lehátku však již bylo pozdě. Vlna projela pláží, nasála písek a změnila barvu dohněda, pohřbila nešťastnou ženu, smetla ostatní lehátka a lavičky, pobořila lehké prodejní stánky a hnala se dál. Vyskočila přes zídku pod promenádou, sebrala zaparkované motorky, na silnici převrátila automobily i s posádkami, přelila se přes ulici a vtrhla do hotelů, do nákupního střediska plného dopoledních zákazníků, do marketů, obchodů, bank, zahrad a ulic. Tisíce tun pohybující se vody drtily překážky stojící jim v cestě, tu více, tu méně, podle toho, jak konfigurace terénu měnila jejich tok. Když vlna dorazila do půlky Patongu, zeslábla, zastavila se a pomalu se začala vracet. Srážela se přitom s dalšími, slabšími přívaly a společně vytvářely množství rozlehlých vírů, v nichž se točil nábytek, ploty, přístřešky, reklamní tabule a trosky všeho možného, neboť v tropech se staví jednoduše.
Jako gigantický buldozer projela vlna hotelem Mořská perla. Zvuk tříštěného skla v přízemí dolehl až na balkon k oběma mužům, kteří se zatajeným dechem a očima dokořán zděšeně pozorovali nenadálé řádění přírodního živlu. Když voda po několika minutách klesla, vzpamatoval se Marek.
„Musíme dolů… možná tam sou zranění…“
Vydali se ke dveřím. Na poslední chvíli si Marek všiml Leošova obutí.
„Nemůžeš ve vietnamkách,“ řekl rychle, „ty bys hned ztratil. Vem si bo-bo-botasky!“
Seběhli po schodech a v přízemí ztuhli. Velké skleněné výplně oken byly pryč, jen střepy se válely na podlaze. Lehčí vybavení recepce a jídelny, palmy v květináčích, květiny, drobné sošky, koberce, voda odnesla, ostatní, křesla, konferenční stolky, pohovky, vše bylo přelámáno a poházeno bez ladu a skladu v obou velkých místnostech.
„Snad recepční utekli včas,“ řekl Leoš.
Pod nohama jim praskalo sklo, když uháněli z hotelu ven.
„Viděl sem tu ženskou, jak ji to valilo někam tamhle,“ ukázal Leoš na ulici. „Ale hned mi zmizela,“ dodal sklesle.
Procházeli ulicí a rozhlíželi se, jestli uvidí lidi. Chvílemi se brodili vodou po kotníky, jinde přešli takřka suchou nohou. Míjeli převrácená zdemolovaná auta a hromady trosek. V jedné zahlédli pod vlnitým plechem lidskou ruku. Pokusili se plech odstranit, ale uviděli, že zbytek těla je bez hlavy, a tak toho okamžitě nechali.
„Bůhví, kam to tu ženskou vo-vo-vodneslo,“ řekl otřesený Marek.
„Hele, tamhle u stromu se něco hejbe,“ zpozoroval Leoš a oba se tam rozběhli. V polovině cesty je však k zemi přikovalo dunění motorů nízko letícího gigantického letadla. Obrátili se a ztuhli. Úzkým pruhem palem mezi promenádou a pláží zahlédli temně šedou stěnu, která se s hlukem blížila. Byla dvakrát vyšší než ta první.
„To je další!“ zařval s hrůzou v hlase Marek.
„Běžíme!“
Před sebou uviděli zbořenou ohradu a za ní dvoupodlažní železobetonovou kostru novostavby hotelu, k níž teď oba pádili o život.
Bože, prosím tě, ať tam sou schody, prosil zoufale Marek, prosím tě vo schody… prosím tě bože schody! Jinak sme v hajzlu...
Běželi staveništním blátem, vyhýbali se troskám, strašně křičeli, ale neslyšeli se, protože postupující vlna za jejich zády řvala víc. Doběhli ke skeletu budovy v okamžiku, kdy je dostihla menší vlna a zalila je po kolena.
„Už nás má!“ zařval Marek hystericky, ale Leoš ho neslyšel a strkal ho před sebou na vyvýšené přízemí.
„Nechci umřít!“ křičel Leoš hrůzou.
Silou, znásobenou děsem ze smrti, která na ně sahala, vystrčil přítele na betonovou podlahu a skočil za ním. Marek se zvedl, nedaleko uviděl schodiště a běžel k němu, Leoše v patách. To už vlna ječela za jejich zády. Marek skočil hned na třetí schod, ale upadl na kolena a hlavu si rozbil o vyšší schod. Než stačil vykřiknout, Leošova ruka ho uchopila za opasek, vyzdvihla a táhla ho s sebou, až se postavil na nohy. Probíhali prvním patrem, když tuny vody dosáhly budovy. Skelet se zatřásl, ale oba muži stačili vyběhnout po schodech až na strop nad prvním patrem a tam se zhroutili. Voda se valila oběma podlažími pod nimi, část vylítla po sloupech vysoko nad ně a pokropila je. Po celou tu dobu leželi v pevném objetí, hystericky křičeli a čekali na smrt.
Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz
