Zima v Praze byla opravdu krásná naposledy v roce 1929, kdy napadlo moře sněhu, děti sáňkovaly na všech svažitých ulicích bez obav z aut, na zamrzlé Vltavě bruslily stovky Pražanů, točily se kolotoče, vyhrávali harmonikáři, prodávaly se pečené kaštany, horký čaj i grog, větve stromů se prohýbaly pod sněhovým polštářem a milence na Petříně hřála láska a pohled na stoupající proužky dýmu z malostranských komínů.
To všechno nikdo z nás nezná a proto tak trochu závidíme našim předkům, i když ti by nám nejspíš řekli, že by tu jejich zmrzlou romantiku rádi s námi vyměnili za ústřední topení a sadu dálkových ovladačů. Naše zima je pravidelně uplakaná a šedivá; napadne-li trochu sněhu, okamžitě se změní v břečku, kterou se naštvaně brodíme, protože chodníky nikdo neuklidí. Kaskáda přehrad na Vltavě se stará o to, že řeka už desítky let nezamrzá a sportovní nadšenci na bruslích jezdí do zblbnutí v kolečku na zimních stadiónech. Jedinou výjimkou bývá občas Podolí, když v silných mrazech zamrzne přístav u jachtklubu a poskytne tak lední plochu pro řádění mládeže.
Bylo po Vánocích a oba chlapci se opět šťastně setkali v podolském bytě. Leoš se právě probíral počítačovou poštou, když se rozdováděl jeho mobil.
„Hele, volá David Malý, abysme s nima jeli na konci ledna na hory,“ zavolal do kuchyně. „Já bych moh.“
„Kdo jede?“ ozvalo se od kuchyňské linky.
„David s Tomášem a nějaký jejich dva kámoši... no... a my dva.“
Marek přešel do pokoje, aby jeho reakce byla v telefonu dobře slyšitelná.
„S buzerantama na hory ne-ne-nejezdím,“ zahulákal. „Jakmile mají vedle sebe krásnýho kluka, tak je nikdo neu-udrží! A já mám zdraví jen jedno.“
Leoš si významně zaťukal na čelo a s utrápeným výrazem se obrátil zase k telefonu.
„Slyšels ho, poděsa?“
Chvíli poslouchal rozhorlený hlas na druhém konci spojení.
„David ti vzkazuje, že až tě potká, zmaluje ti ksicht tak, že potom už budeš moct jezdit s buzerantama kamkoliv. Ale že je otázkou, jestli voni vezmou mrzáčka s sebou...
„Nojo, nojo... aby se nepo-posral,“ zabručel Marek, „dej mi ho...“
Přišel k Leošovi a vzal si jeho mobil k uchu.
„Seš nějakej přecitlivělej, se mi zdá,“ zahájil. „Tak jak je to s těma horama?“
„Hele, zajistil sem šestilůžkovej pokoj na chatě v Krkonoších... v Peci. Na poslední lednovej týden. Tak sme se s Tomem dohodli s našima kamarádama Jirkou Erbenem a Pepíkem Mařasem...“
„To jsou kdo? Známe je?“
„Asi ne... Jirka je malíř jako Tom a Pepík je... obchodník, tuším... nebo podnikatel... Asi rok to spolu táhnou...“
„Já to věděl,“ povzdechl si Marek ztrápeně.
„Cos věděl, pitomče? Co si zase věděl?“
„Ále nic... Tak pokračuj...“
„No, a když sme se v klubu dohadovali, tak se k nám vetřel Fredy Šplíchal s tím svým novým objevem. A když sem to všechno dopředu zacáloval, tak se ti dva volové pohádali a nikam nejedou. A tak...“
„Jó, takže ke všemu sme eště jen náhradníci,“ dopálil se Marek. „To sme pánům ne-ne-nestáli za kus slova... To voni radši mladý maso s sebou...“
Tím už naštval i Davida.
„Hele, víš co?“ zařval. „Tvý ukřivděný výlevy za mý prachy poslouchat nebudu. Jedete nebo ne?“
„Samozřejmě,“ opáčil Marek klidně. „Vždyť se ti to snažím říct vod začátku...“
V hromobití kleteb hovor utichl. Po celou dobu Leoš parťáka pozoroval. A když dohovořil, přišel k němu a pohladil ho po tváři.
„Já už sem dávno pochopil, že ty považuješ za ztracenej každej den, v kterým někoho nenasereš,“ řekl něžně. „A sem ti vděčnej, že si k tomu vobčas vybereš i jiný lidi než mě...“
Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz
