Všechno mělo být jinak 2: Další smůla, hochu… ještě koktání

Marek dokončil základní školu v městečku a protože nebyl hloupý, bez problému udělal přijímačky na stavební průmyslovku v nedalekém Hradci. Rozlehlý areál školy ve velkém městě ho ponejprv překvapil, ale brzy se s novým prostředím i spolužáky sžil. A byl příjemně překvapen, že se mu nikdo z nich kvůli koktání neposmívá. Ovšem to neznamenalo, že i zde nemusel řešit spletité situace, které mu jeho vada připravovala.

„Paní profesorko, já tu báseň umím,“ ohlásil pevně v hodině literatury prvního ročníku, „ale když se ji tu po-po-pokusím přednášet, tak se básník z toho po-po-...“

„Posere blahem,“ doplnil jasným hlasem jeho soused v první lavici Vondráček a třída vybuchla smíchem.

„Hůlko...“ pronesla profesorka výhružným tónem, což se Marka dotklo.

„Spíš Vo-vo-vondráčku, paní profesorko,“ opravil ji. Ale sotva zahlédl blesky z jejích očí, dodal spěšně: „Chtěl sem říct, že by se básník z toho po-po-pominul... kdybych ten jeho skvost tady ko-ko-koktal. Ale můžu ho napsat na tabuli.“

„Víš co?“ rezignovala profesorka, „sedni si do lavice.“

„Ale já to opravdu umím!“

„Podívej, já ti opravdu věřím. A známkovat tě nebudu.“

Marek se vrátil do lavice, zhrzen, že nemůže podat důkaz o svých vědomostech.

„Hele,“ obrátil se k němu šeptem Vondráček, „dostal sem skvělej nápad. Secvičíme se a příště to přednesem jako dueto: ty budeš přednášet a já vždycky doplním to slovo, který ty bys vykoktal...“

„Ty seš ale vůl,“ zasyčel na něho spolužák. „Di s tím do pi-piče!“

„No vidíš,“ zašeptal Vondráček procítěně, „to je právě vono: já bych za tebe řek krásně do píče!“

Profesorka Hynková byla nádherný exemplář smyslné ženy po třicítce, vysoká samice obalená pružnou tělesnou tkání, která v upnutém oblečení vynikala při její chůzi po školní chodbě. Pozornost lačných prváků přitahovala plná ňadra, vyzývavě se pohupující ve velkém výstřihu, zatímco zkušenější čtvrťáci oceňovali i velký pevný zadek v těsné sukni a pevná stehna, která mohli občas zahlédnout při vyučování i zblízka. Neboť profesorka při výkladu s oblibou usedala na kraj katedry. Když do jejich třídy vstoupila poprvé, vytřeštil na ni Marek oči stejně jako ostatní, jenom na rozdíl od nich z jiného důvodu.

To je přece Judita Čuprová ze Zvonokos, pomyslel si ohromeně, co dělá na stavební průmyslovce v Čechách? Neboť přesně tak si smyslnou krásku při četbě knihy Gabriela Chevalliera představoval. Seděl vepředu u střední uličky blízko katedry a časem si tak mohl udělat přehled o její kolekci spodního prádla. Ale to bylo vše. Pohled na živočišnou krasavici uspokojoval jeho estetické cítění, zatímco v nevybouřeném Vondráčkovi rozdmýchával pocity zcela jiné, což Marka mátlo. Nejasně tušil, že na správné cestě je Vondráček.

Spolužáci Markovi jeho pozorovatelnu záviděli a Vondráček se zuřivě dožadoval, aby si s ním místo při češtině vyměnil. Marek však chladně odolával. Mírný zájem projevil, když Vondráček hodil do placu půl měsíčního kapesného, ale laskavě svolil, až když se vytasil s kapesným za celý měsíc.

„A dopředu,“ vybafl na něho v nejasné předtuše možných potíží.

„Vyděrači,“ ucedil spolužák a položil na lavici peníze.

Markova intuice se ukázala být správná. Když se v následující hodině profesorka rozhlédla po třídě, zaostřila zrak na první lavici.

„Vondráčku,“ zahájila a výhružný tón se v jejím hlasu nedal přeslechnout, „proč nejsi na svém místě?“

Oslovený zalapal po dechu a Marek se pokusil zachránit svou investici.

„Von špatně slyší, paní profesorko, tak sem ho pu-pu-pustil...“

„Špatně slyší... hlavně, že dobře vidí! Já klidně přidám na hlasu,“ zahřímala profesorka, „a ty, Vondráčku, mazej na své místo!“

Za posměchu škodolibých spolužáků obešel zdrcený student lavici a Marek si přesedl zpátky na své místo.

„To máš těžký,“ naklonil se k Vondráčkovu uchu, „vona se chce dívat na krásnýho kluka...“

Nebyla to ta nejlepší útěcha.

„Tak já ti ten tvůj ksicht zmaluju tak, že tě příště přesadí dozadu,“ zašeptal zuřivě spolužák.

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz