Všechno mělo být jinak 11: Když se kamarád dozví pravdu

Poté, co se Marek přiznal Honzovi, že je gay, začal se mu kamarád vyhýbat. Až Markovi došla trpělivost a dovlékl ho do hospody. Tam objednal dvě piva a dva panáky vodky.

„To aby ses uvolnil,“ řekl smírně. „Poslední dobou seš nějakej za-za-zakřiknutej…“

Vrchní jim přinesl piva a vodky, které do sebe hned kopli.

„Tak povídej, co tě žere…“

Honza se na něho utrápeně podíval, a pak sklopil zrak na stůl.

„Víš, kdyžs mi to řekl tam… v hospodě,“ začal ztěžka, „tak mi to připadlo, že jsi zradil naše přátelství. Že celou tu dobu, co se známe… sme spolu honili ženský… bavili sme se vo ženskejch… samozřejmě nejenom… ale že princip našeho vztahu… Že to prostě všechno bylo normální, jak to mezi chlapama bejvá… a najednou to nebyla pravda.“

„Jak to, že to nebyla pravda?“ zvolal Marek bolestně, ale Honza ho odmávnul.

„Počkej… A pak sem si zpětně promítal různý situace, ve kterých sme se společně voctli a začal sem přemejšlet, jestlis to tak nenavodil, aby tě to rajcovalo…“

„Bože, ty seš ale vůl,“ zachroptěl Marek a přes celou hospodu zařval: „Pane vrchní, eště dvě vo-vo-vodky!“ Pobavil tím všechny hosty, ale nevnímal to. „Tak tohle bude hustý,“ povzdechl si.

„Víš, třeba... jak sme jednou spolu spali v jednom spacáku,“ pokračoval Honza v drásání svého nitra.

„Jo, v mým, protože svůj si hodil do vody,“ řekl Marek sveřepě. „Teď vidím, že sem tě měl nechat na mrazu…“ Naklonil se přes stůl a upřeně hleděl Honzovi do očí. „A stalo se ti něco?“

„To ne… Já se ti jen snažím říct, co se mi vod tý doby honí hlavou… Zkrátka, do něčeho, co bylo až dosud zcela jasný… se najednou dostaly… pochyby… prosím tě nezuř… jestli v tom našem přátelství…“ Honza do sebe lupnul další vodku, která se mezitím ocitla na stole, „…nebylo z tvý strany… ještě něco jinýho…“

Samozřejmě Marek v duchu zuřil, to Honza tušil správně. Dostal ohromnou chuť vrhnout se na přítele a rozmlátit mu ciferník – takový vztek do něho vjel. Teď se zase on cítil zrazený. Zrazený osudem, že se takovou dobu přátelil s blbem. Obrátil do sebe vodku a zatímco se vydýchával, uvažoval. Jen žádný násilnosti… kluk je hloubavej… musíš na něho pomalu… počítej do deseti…

„Tak po-po-poslouchej, ty filozofe,“ cedil naštvaně mezi zuby. „Když vo něčem víš hovno, tak bych čekal, že se normálně zeptáš… tak to totiž mezi ka-ka-kamarádama chodí, víš… a ne, že zalezeš do díry a budeš tam vo-vo-vonanovat se svejma bludama.“ Nadechl se a pokračoval. „Mám spoustu ka-ka-kamarádů mezi heterákama… mezi spolužákama, hasičema, fotbalistama… a nikdy sem k nim nepocítil žádnou sexuální náklonnost. Když sem přišel do Prahy, nikoho sem tu neměl. Pak ses vo-vo-vobjevil ty. Přisál ses na mě jako pijavice, protožes byl vo-vo-vosamělej jako já. Já sem si nejdřív myslel, že tě budu muset zabít, abych se tě zbavil… no, nečum na mě tak zhrzeně… byls takovej… vlezlej… Naštěstí sem to neudělal a po-po-postupně z tebe lezly ven tvý lepší stránky… Byly sice hodně hluboko ukrytý, ale mně se podařilo je vy-vy-vydolovat. Časem sme se sehráli a jeden pro druhýho by dal ruku do vohně. Je to tak?“

Honza na něho čučel s bolestínským výrazem ve tváři.

„JE TO TAK?“ zařval Marek na celou hospodu, až Honza na židli nadskočil a vrchní to pochopil jako další objednávku na dvě vodky. Jen hosté zklamaně protáhli obličeje, protože tímhle výstupem je nepobavil.

„Je to tak.“

„A teď se soustřeď, ať po-po-pochopíš ten rozdíl: dal bych za tebe svou ruku do vohně. NE SVOU RUKU NA TVÝHO PTÁKA, VOLE!“

Odmlčel se, aby to Honzovi opravdu došlo. Ten obtížný proces chápání podpořil stakanem vodky.

„Copak to nechápeš?“ pokračoval Marek důrazně a hleděl do přítelových očí. „Nemohl bych s tebou ka-ka-kamarádit, kdybych tě miloval a toužil po tobě, jak ty si představuješ. Z toho rozdvojení bych se zbláznil! To je buď – anebo! Buď sem tvůj přítel, nebo bych se tě snažil dostat do po-po-postele a ty bys mě nakopal. Ale mě to ani ve snu nenapadlo, věř mi!“ To bys taky musel vypadat jinak, dodal v duchu nemilosrdně.

Honza se ošil.

„Víš, dokuds mi to neřek, tak sem nic netušil…“

„No, a to je právě vono!“ vzkřikl vítězně Marek. „Teď sis vo-vo-vodpověděl sám na svý pochyby… Nikdy sem se nechoval tak, abys měl nějaký po-po-podezření. Tak proč by to teď mělo být jinak?“

„Hm… to je pravda.“

„Leda…“ Marek se dramaticky odmlčel, „…leda bys měl strach, že se to vo mně provalí a tebe budou spojovat se mnou.“

Honza sebou škubl.

„To teda ne!“ zvolal dotčeně. „To bych si s každým vyřídil!“

Marek ho zpytavě pozoroval.

„No… taky mi to moc nesedělo…,“ řekl váhavě. „Vo-vo-vobjevil sem v tobě různý vlastnosti, ale zbabělost mezi nima nebyla…“

Po další vodce se konečně Kváša uvolnil a začal se vyptávat. Marek odpovídal a pomalu příteli kreslil obraz života mladého gaye. Největší dojem v Honzovi ovšem zanechala jeho krize.

„Ty ses chtěl zabít?“ díval se na Marka s hrůzou. Při představě, že by svého přítele nikdy nepotkal, se málem rozplakal.

Nervové vypětí mělo za následek, že Honza do sebe naházel víc vodek než jeho kamarád. Ten, když sledoval to tempo, dobrovolně zvolnil, neboť mu bylo jasné, že přítel po svých domů nedojde. A tak, když se Honza začal hlučně dožadovat nože, aby své přátelství utužili krví, Marek zaplatil, vytáhl ho ze židle a podpíral ho celou cestu k tramvajové zastávce. Naštěstí devítka jezdila nedaleko a směřovala na Smíchov, kde Kváša bydlel. Ten celou cestu prospal. Jediné vzrůšo tak vyvolal až při výstupu u Anděla, když se zašprajcoval ve dveřích a řval na celou tramvaj, že si za své peníze neužil a že chce jezdit dál. Marek se rychle domluvil s mladíkem uvnitř na spolupráci, proklouzl kolem rozcapeného kolohnáta na refýž a po řádném kopanci do zadku mu Kváša přistál v náručí. Držel se ho jako pavouk a tvář přitiskl na jeho.

„Ty seš můj nej-lep-ší ka-ma-rád,“ hláskoval mu těžce do ucha, „a já tě miluju.“

A polibkem mu poslintal čelo.

„Já to vím, vole,“ odtušil Marek. „Proto sem nemoh do-do-dopustit, aby ses vo mě připravil…“

Dovlékl ho k bydlišti a opřel ho zády o dům.

„Kde máš klíče?“

Honza se rozesmál.

„A neřeknu… Najdi si je…“

Za co mě furt trestáš, panebože? pomyslel si Marek ztrápeně a vrazil ruku do Honzovy kapsy v kalhotách.

„Áááá, já to věděl!“ zařval Honza na celou ulici. „Už po mně jede! To není klíč, co máš v ruce!“

„Debile! Proč já musím mít za ka-ka-kamarády jen úplný blbce?“ naříkal Marek, zatímco šmátral ve druhé kapse. „Proč nemůžu mít někoho chytrýho? Normálního?“

„Protože ses neučil!“ vybafl na něho Honza pomstychtivě. „Kdyby ses učil, byl bys pan ing a kamarádil bys s pány in-že-ný-ry…“

Konečně našel klíče, dovlékl kamaráda do prvního patra a snažil se odemknout dveře do bytu, ale Honza se na něho stále kácel a úspěšně mu to kazil. Až se náhle dveře otevřely a v nich se objevila maminka Michálková v noční košili a s přísným výrazem ve tváři. Situaci zhodnotila rychle.

„Podívejte se, Marku, už toho mám dost!“ řekla rozhorleně. „Jednou mi syna dopravíte polomrtvýho a teď… vlastně taky. Radši kamaráďte s někým jiným!“

Marek na ni koukal zoufale neschopen slova, zatímco Honza se začal lámat smíchy.

„Máš pravdu, matinko… má na mě strašně špatnej vliv…“ A zřítil se v předsíni na zem.

Ještě než usnul ve své posteli, vrhnul Marek pohled oknem na oblohu.

„Já ty heteráky do smrti nepochopím,“ žaloval pánubohu. „Von se nejdřív nervově zhroutí, když se dozví, že spím s klukama… a nakonec mě líbá na refýži…“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz