Po týdnu bylo natáčení u konce. Ráno štáb sbalil osvětlovací lampy, kamery, mikrofony a spoustu dalších propriet, herci svých pár svršků, pak si řekli „ahoj“ a zmizeli ve svých autech, cenově odstupňovaných podle sexuálních technik, které dokázali uplatnit před kamerou. Žádná velká přátelství se nepěstovala. Marek domů nespěchal. Vydal se po cestičce na stráň nad statkem, sedl si na kámen a sledoval lidské hemžení na dvoře pod sebou.
Většina herců již byla pryč, když ze dveří vyšel Karel. Pátravě se rozhlížel, jako by někoho hledal. Pak uzřel Marka na stráni a vydal se nahoru. Posadil se vedle něho.
„Copak,“ zeptal se, „snad se tě nezmocnila nostalgie?“
„Možná... trochu...“
Karel se zasmál.
„Protože to je poprvý. U druhýho filmu ti to už nepřijde.“
„Ne. Loučím se tady s tím... se vším. Protože žádnej další film už nebude, víš?“
„Vážně? A proč? Na nováčka ses uved výborně, seš pěknej, vybavenej, výkonnej... ty těch filmů můžeš udělat hodně... A vyděláš spoustu prachů.“
„Nechci,“ zavrtěl Marek hlavou. „Já si to chtěl jen vy-vy-vyzkoušet – jestli to dokážu. Ale já se chci milovat podle svýho... třeba pět minut, když to bude vášnivý... a ne píchat sem-tam, sem-tam... půl hodiny a myslet přitom na to, co bude k vo-vo-vobědu... Pořád věřím, že najdu kluka, se kterým se budeme milovat... Víš, já chci mít ptáka pro radost... a ne pro výdělek...“
Karel nevěřícně zakroutil hlavou.
„Ty seš teda číslo... Ptáka jen pro radost... výstředník... když si můžu udělat dvojnásobnou radost... Ty vole, i prachy sou přece radost...“
„Víš, možná je to tím, že ty to máš tak striktně vo-vo-voddělený: pro prachy mechanicky pícháš do chlapů jako jinej třeba kope jámu... a večer si uděláš radost s ženskou... a je to pro tebe jako nebe a dudy. Zatímco u mě se to tak nějak divně míchá. Sice mi to pro filmování po-po-pomáhalo, protože pěkný kluci mě přitahujou, ale zároveň mě to de-de-deptalo, protože sem chápal, že ve skutečnosti šukám s loutkama. A to nechci. Já se chci milovat s někým, kdo má na mě chuť.“
Karel se na něho díval zamyšleně.
„Asi máš pravdu. Ty to vidíš úplně jinak a já se do toho neumím vžít... Lituješ, žes to absolvoval?“
„Ani náhodou!“ zvolal Marek. „Bylo to úžasný do-do-dobrodružství a zkušenost! A potom... Když máš vo-vo-vodmalička tolik mindráků jako já, tak seš osudu vděčnej za každou příležitost, aby sis pozved sebevědomí...“
„Nevím jak sebevědomí, ale jinak se ti to zvedalo bezvadně... A myslím, že kluci ti i trochu záviděli...“
„Ale to, že sem gay, to určitě ne... Jenom mi je líto, že sme se nedokázali kloudně rozloučit. Víš, trochu po-po-popít, poke-kecat... je to divnej rozchod...“
„Kdepak, tady se žádný kamarádství nevede. Jednou pícháš do toho, podruhý do jinýho... a vlastně vůbec nemáš chuť se s těma lidma setkávat, aby ti zrovna tohle připomínali...“
„To je škoda,“ řekl Marek smutně. „S jedním z nich bych rád zašel v Praze na pivo.“
„Tak to máš smůlu, všichni už vodjeli.“
„Smůlu asi mám,“ řekl Marek tiše, „ale ne proto, že vo-vo-vostatní vodjeli...“
„Mařeno,“ zahučel Karel výhružně, „nezkoušej na mě ty svoje čáry... Já už se nenechám vod tebe zblbnout...“
Marek se zamračil.
„Poslouchej, ty... zbabělče... snad seš natolik i-i-inteligentní, abys po-po-pochopil, že když ti řeknu, že tě mám rád, tak to neznamená, že tě chci dostat do postele. V tý sme už spolu byli a dělali sme všechno, na co si může bu-bu-buzerant pomyslet. Dělali sme to mechanicky a bez citu a v tomhle směru sme si vzdálený světelný roky. Ale bylo mi s tebou dobře, když sme večer spolu ke-ke-kecali u vína.“
„Nadával sem ti do dacanů, do kurev...“
„To jo,“ usmál se Marek, „jenže já sem za tím cítil...“
„Hele, já už musím jet,“ přerušil ho Karel drsně a vstal.
Marek se na něho podíval lišácky.
„Když se přátelé rozcházejí, tak se na rozloučenou po-po-políběj... vod srdce...“
„Tak tohle ti už nesežeru,“ řekl Karel pomstychtivě. „Ale jestli tě svrbí huba, tak ti přes ni můžu na rozloučenou jednu pořádnou vrazit. Abys na mě nezapomněl.“
„Když to bude vod srdce...“ pípnul Marek. Nastavil tvář a zavřel oči.
„To si piš!“
Těžko říct, co ho k tomu vedlo – jestli opět provokoval nebo hrál na to, že Karel zaváhá nebo očekával polibek, jako princezna v pohádce čeká na svého prince – na úvahy však čas neměl, neboť v následujícím okamžiku dostal facku, až to s ním bouchlo o svah. Slzy mu vhrkly do očí a když je otevřel, uviděl před sebou rozmazanou mužskou tvář, která se blížila. A potom se na jeho rty přisály jiné rty a cizí jazyk mu vniknul do úst. Ne tak divoce jako před pár dny, ale tak, jak ho to naučil on, Marek. A když Karel skončil a narovnal se, podal Markovi kartičku tuhého papíru.
„Když se ti bude chtít, tak zavolej... dáme tu hospodu.“
Obrátil se a pomalu scházel ze stráně na dvůr. Marek ho chvíli sledoval pohledem a pak se zadíval na papír s telefonním číslem. Páni, došlo mu najednou, vždyť von měl tu kartičku pro mě připravenou...
Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz
