„Tati, kolik má vlastně normální mužskej koulí?“ Aniž to tušil, odstartoval touto otázkou pětiletý kluk sérii trablů, které mu osud postupně přichystal a s nimiž se potýkal celý život. Otázku položil nepřipravenému tátovi Marek při večeři. Otec Václav (29) vrhnul krátký pohled na maminku a dlouze si povzdechl. Dávno věděl, že jednou k nepříjemnému dotazu dojde, ale jako normální chlap doufal, že se to vyřeší bez jeho účasti.
„Jaks na to přišel?“
„Hráli sme s klukama fotbal a já sem napálil míč Petrovi přímo mezi nohy. Von ležel na zemi, držel si to rukama a řval, že přišel vo kule. Vo kule. Ne vo kuli.“
Otec znovu pohledem vybídl k aktivitě svou ženu, ale ta se zarytě nimrala v jídle.
„No víš,“ začal váhavě, „normálně má každej dvě... Když jsme u tebe zjistili, že máš v pytlíku jen jednu, zašli jsme k doktorovi. Ten nás pak poslal do nemocnice, to ti byly...“
„Dva roky,“ doplnila maminka Anežka (27).
„...na operaci. Uspali tě a hledali tu kuličku v tříslech. To je tam kousek nad pinďourem. Jenže žádnou nenašli, tak řekli bohužel, je nám líto, neurodila se, to se někdy stává.“
„Aha,“ řekl Marek zaraženě. „Takže já sem vadnej.“
„No,“ povzdechl si otec souhlasně, ale jakmile zahlédl blesky z manželčiných očí, rychle dodal: „Ale úsudek máš bystrej… na svůj věk…“
„Ježíšikriste!“ vybuchla maminka. Kdyby mohla zrakem vraždit, v tu chvíli by byla vdovou. „Nejsi vadný! Lékaři tehdy také dodali, že ti to v životě vadit nebude. Že ta jedna kulička zcela nahradí i tu druhou a že když budeš chtít, tak až vyrosteš, tak ti do pytlíčku tu druhou dají.“
„Hm... A k čemu je vlastně máme, kromě toho, že to bolí, když nás někdo nakopne?“
Otce v tu ránu napadla báječná útěcha, že jedna koule znamená i výhodu poloviční bolesti, ale maminka už nebyla ochotna poslouchat svérázný výklad svého muže, a chopila se vysvětlování sama.
„Muži je potřebují, když jsou dospělí a chtějí mít děti, víš? A to ti půjde i s jednou. A do té doby si s tím nedělej starosti.“
„A věnuj se jídlu, ať to nemáš studený!“ dodal otec s ulehčením, že má ožehavé téma s krku.
Byla to první rána, i když její dosah si plně uvědomil až později. Ale další na sebe nenechaly dlouho čekat.
Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz
Tahle knížka začala vznikat v době, kdy parlament zuřivě diskutoval, zda schválit či neschválit zákon o registrovaném partnerství, a když byl nakonec zákon po tahanicích přijat, zanedlouho se objevily diskuse, zda tyto páry mohou nebo nemohou adoptovat děti.
To vše mě přinutilo hlouběji se zamyslet nad osudy homosexuálně orientovaných lidí, tedy gayů a leseb, chcete-li, a došel jsem k závěru, že v drtivé většině jim není co závidět. Zároveň jsem si vzpomněl, jak pár let před mou třicítkou už všichni mí kamarádi byli ženatí a měli potomky a já najednou pocítil silnou touhu po dětech. A proč by stejná touha, napadlo mě, nemohla ovládnout i mladého gaye, žijícího ve spokojeném partnerském svazku?
Tak se rodila tato knížka, na přeskáčku, jak mě napadaly jednotlivé příhody. Veselé i smutné. Můj hrdina měl od počátku jediné přání: navzdory svým hendikepům žít stejný život jako všechny heterosexuální páry bez toho, aby se kvůli své sexuální orientaci plížil kanálama. Žijí kolem nás a my je neznáme, protože oni to úzkostlivě tají – z obavy před společenským znemožněním. A to je špatně. My všichni, ta „správně“ orientovaná většina, bychom svým chováním měli dokázat, že jejich ilegalita je zbytečná.
Tahle knížka není pro gaye a lesby, ti své životy znají. Měla by naopak posloužit většině, aby lépe poznala život menšiny. A pochopila.
Na podzim roku 2010 jsem nabídl rukopis postupně třem nakladatelstvím, která už mé knížky dříve vydala. Všechna se nadlouho odmlčela, ale ze dvou jsem aspoň po čase vydoloval jejich zdvořilé odmítnutí. Nezlobil jsem se na ně, je to jejich svaté právo. Ale nepopírám, že mě to vnitřně štvalo. O to víc, že s předchozími knížkami jsem nikdy potíže neměl.
A tak jsem si řekl, že nebudu čekat, až přijde nějaký princ a políbí truhlu, ve které rukopis odpočívá, ani čekat, až mí příbuzní vloží rukopis do delší truhly spolu se mnou a pošlou nás na věčnost.
Takže tu předložím každý týden upoutávku na pokračování, které v plném rozsahu vychází na mých webových stránkách. Třeba čas ukáže, jestli si rukopis vybojuje právo na papírový život.
