Jedno se rozhodně Toskáncům napříč staletími upřít nedá: nebyli líní. Toskánsko je samý kopec a na vršku mnohých jsou postavena města. Přivést k nim cesty, dopravit stavební materiál, to vše vyžadovalo mnoho těžké práce. Jistě to dělali v přesvědčení, že město ochrání před nájezdníky, avšak historie je usvědčuje z omylu – i nájezdníci byli ochotni věnovat značný výdej energie k dobytí města.
Takový je i osud Montepulciana. Romantické městečko se 14 000 obyvateli leží na 605 metrů vysokém kopci mezi údolími řek Chiana a Orcia. Od roku 1154 bojovaly o město Florencie, Siena a Arezzo – a zcela jistě to nebyl začátek. Roku 1232 Sienští srovnali město se zemí. V následujících třech století bylo město dobýváno, obsazováno a ničeno střídavě Sienou a Florencií. Jen si představte život v takovém městě v takových dobách! Stále čekat, jestli vám zboří dům voják ze Sieny, ženu vám znásilní žoldák z Arezza nebo vás zapíchne Florenťan! Až po vítězství Florencie v 16. století získalo město klid; z té doby pocházejí všechny výstavné budovy a město tak patří k nejlépe dochovaným pozdně renesančním sídlům Toskánska. Proslavilo ho červené víno Vino Nobile di Montepulciano.
Giuseppe zaslechl svou mateřštinu a zašklebil se, jako by kousl do kyselé okurky.
„Samá propaganda,“ ucedil zhnuseně. „To jejich slavné víno není o nic lepší než naše Chianti.“
Petra mu zezadu poklepala na rameno.
„Tak se musíte víc snažit, pane správče,“ řekla mu sladce. „S tou propagandou...“ Přešla do češtiny a dokončila: „Taky bysme vás mohli vyhodit...“
Ital jen nechápavě kroutil hlavou, čemu že se ti Češi zase smějí.
Pil jsem to víno v ceně, za kterou doma dostanu čtyři lahve velmi kvalitního bílého vína a bylo chutné... asi jako mnoho dalších, které jsem kdy pil. Ale můj úsudek není směrodatný, protože mám jazyk nastavený na několik odrůd bílého vína moravského.
Z Montepulciana je to do Pienzy coby kamenem dohodil. Tohle město je názorným příkladem toho, co znamená mít moc. Původně stála na kopci vesnice Corsignano, patřící rodu Piccolomini. Dne 19. srpna 1458 byl Enea Silvio Piccolomini zvolen papežem. Papež, jenž přijal jméno Pius II., se rozhodl, že za své venkovské sídlo nezvolí žádné ze stávajících měst, nýbrž vybuduje město nové. A tak roku 1459 poslal Pius II. stavitele Bernarda Rossellina do vesnice Corsignano, aby zde vystavěl papežský palác včetně katedrály a budov pro kardinály a personál. Dohromady nechal papež postavit víc než třicet velkých budov, všechny financované pokladnou církevního státu. A aby bylo do budoucna všem jasné, kdo má na zbudování sídla největší zásluhy, navštívil papež kartografii, škrtnul název Corsignano a pojmenoval město po sobě: Pienza, město Piovo. Jak jednoduché!
Středověká toskánská města mají velmi podobný repertoár, tak i zde náměstí vládne dóm Santa Maria Assunta a hned vedle ohromné třípodlažní Palazzo Piccolomini s otevřenou jižní fasádou, odkud si papež užíval pohled na kopcovitou krajinu, jíž v dálce vévodí hora Monte Amiata. Kamenná kašna podobná té montepulcianské ale bez lvů, radnice Palazzo Comunale s vysokým podloubím a ještě vyšší cihelnou věží, biskupský palác Palazzo Vescovile, který za svou stavbu vděčí kardinálu Rodrigu Borgiovi, jenž ale později jako zhýralý papež Alexandr VI. přivedl katolickou církev téměř na buben, Palazzo Ammanati...
Není těžké projít celé městečko a je okouzlující procházet krátké úzké uličky, jejichž domy jsou ozdobeny kytkami a vypraným prádlem, a posléze navštívit promenádu vedoucí po hradební zdi s výhledy do fascinující toskánské krajiny, tak odlišné od... od všech ostatních.
Ale jako má Montepulciano své slavné víno, má Pienza neméně slavný ovčí sýr pecorino. A tak nutně musíte navštívit Bottegu del Naturalista na hlavní třídě, kde budete tak dlouho očarovaně zírat na pochoutky v dřevěných regálech – vína všemožných značek, baterie lahví olivového oleje, salámy, klobásy... ale především plné regály pecorina všeho druhu – až neodoláte a začnete nakupovat.
„Máme výborné víno a výborný sýr,“ prohlásila Petra. „Co nám chybí?“
Mínila to jako řečnickou otázku, protože jí to ke spokojenosti stačilo. Ne však Italovi.
„Prosciutto,“ odpověděl Giuseppe. „E pomodori.“
Chcete-li Itala psychicky zdeptat, dostat ho až na samé dno beznaděje, zbavit ho lidské důstojnosti, dovést ho k šílenství... připravte ho na týden o rajská jablíčka v jakémkoliv skupenství.
Projížděli kouzelnou krajinou Val d´Orcia, která jim nabízela pohledy jako z barevných kalendářů: růžová kaple uprostřed několika stromů utopená v zeleném vlnícím se moři trávy, jeden jediný strom široko daleko v čerstvě zoraném hnědém poli, zástupy štíhlých cypřišů lemujících jako vojáci polní cestu k usedlosti... a všudypřítomné dráty a sloupy elektrického vedení, vysmívající se snahám fotografujících turistů o co nejlepší obrázky; to vše v kulise vzdálených hor na obzoru.
Toskánská krajina je něco mezi přírodou a uměleckým dílem.
TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz
