Romeo, Julie a nebožtíci, co přáli lásce

Nebyl bych si na ten dva roky starý text vzpomněl, kdybych se před obrazovkou televizoru náhle neoklepal: panebože, tohle jsem už přece zažil… Déjà vu! Rozběhly se první metry Zeffirelliho filmu Romeo a Julie, a já se těšil, že ho po dlouhých letech uvidím v kvalitních barvách a neořezaném formátu – v protikladu k disku, který se špatným přepisem z VHS kazety vlastním.

Začátek byl slibný – obraz se konečně rozvinul doširoka, ale po chvíli mi došlo, co je v nepořádku: hlasy. Hlasy byly jiné. No dobře, povzdechl jsem si, svět se nebude točit kolem tebe, asi zase některý dabující herec zlobil… Nestalo se to poprvé – sotva jsem si zvykl na hlas Hercula Poirota a jeho přátel, začali mluvit jinak, dnes Julie a pár dalších... V minulém životě jsme na to byli zvyklí – herec něco podepsal nebo pláchl za kopečky, a v tu ránu zmizely jeho filmy do sejfů a jeho role v zahraničních filmech byly předabovány. Proč se to děje dnes mi uniká, ale popravdě, jsem z toho tak otrávený, že pátrat po příčinách se mi nechce.

Rozhodl jsem se přesunout do opozice a zkusil jsem z přístroje vydolovat anglickou verzi. Marně. Asi je důležitější bádat nad úžasnými možnostmi DVB-T nebo MPEG-4, HbbTV či 3D systému a slibovat nám neustále bohatší zážitky v budoucnu, než v současnosti vrazit do éteru dvě zvukové stopy.

Po dvou porážkách jsem se smířil s osudem a vrátil se k nové české verzi. Jednak ten náraz nebyl tak šokující jako před dvěma roky, jednak už jsem dávno pochopil, že každá radost v životě musí být vykoupena nějakou nepříjemností, abychom jako lidstvo příliš nezpychli. A nakonec jsem se vrátil i k textu, který jsem tehdy po čerstvém zážitku napsal pro Neviditelného psa.

Každý z nás má svůj zamilovaný film, knížku, obraz, hudební skladbu… Každý z nás se občas „potká“ s nějakým uměleckým dílem a nastane souznění konzumenta s autorem – je to vrchol štěstí a nepřichází často, proto si ho patřičně hýčkáme celý život. Autoři děl to souznění pozorují starostlivě, neboť na počtu šťastných jedinců závisí výše jejich honoráře.

K mým kultovním filmům patří i americký film režiséra Billy Wildera Nebožtíci přejí lásce, a tak když ho před pár dny ohlásila kabelová stanice MGM, nažhavil jsem záznam a se ženou jsme se uvelebili před obrazovkou. Já ostražitě, neboť poté, co tato stanice buransky zničila každou píseň v muzikálu Šumař na střeše čteným překladem textu, čekám, jakou další zradu mi přichystá.

Začátek byl nadějný: kvalitní kopie ve formátu 16:9. Nádhera! V tom filmu se dost dlouho nemluví, což mě trochu ukolébalo, ale když film promluvil…

„Je to Brabec nebo není?“ zeptala se mě žena nejistě.

Chvíli jsem poslouchal.

„Asi je, ale starej a unavenej.“

„A tohle je Maciuchová,“ oddechla si žena.

„Ale stará a unavená,“ odvětil jsem hořce, „a mluví na nás jen proto, že ještě nestačila umřít.“

Začínala se mě zmocňovat temná předtucha, že se jedná o nový dabing a před očima mi defilovaly další postavy toho filmu, jejichž české hlasy patřily už opravdovým nebožtíkům. Jak film pokračoval, předtucha se vyplnila. A aby katastrofa byla dokonána, nezmizely jen důvěrně známé a milované hlasy, ale i některé vtipné hlášky. A hlášky z kultovních filmů, jak známo, člověka provázejí až do rakve.

Pravda, před více než třiceti lety nám komunisti odvažovali západní filmy na zlatých vážkách. Ale když už některý do televize pronikl, byla mu věnována náležitá péče. Jak v úpravě dialogů, tak ve výběru herců na dabing. Mám ten film z doby, kdy ho odvysílala televize NOVA – v ořezaném formátu 4:3, ale s původním dabingem Československé televize a hlasy Vladimíra Brabce, Hany Maciuchové, Miloše Kopeckého, Jiřího Brudera, Josefa Beka… Znamenití herci s elánem báječně česky sekundovali výborným kolegům americkým.

Takže zklamání 2009.

Z úst se mi drala věta, kterou jsem nerad slýchával v mládí: Jó, už to není, jako kdysi… Bohužel s přibývajícími léty mi v mysli vyvstává čím dál častěji. Protože rajčata jsou bledá a tvrdá, jahody bez vůně a chuti, meruňky vyšisované, česnek jen čínský, květiny jen holandské… a cizí filmy v televizi bez šťávy, protože dabing vyrábějí řemeslníci na běžícím pásu.

Takže mám dva disky: jeden s výborným obrazem, druhý s nezapomenutelným dabingem. Kéž bych byl tak technicky zdatný, abych z nich dokázal stvořit jeden prvotřídní! Nejsem, a tak udělám jen to, na co stačím: disk s obrazem vložím do přehrávače DVD a vypnu zvuk, druhý vsunu do počítače za svými zády. A ejhle, stane se zázrak: Američané ožijí důvěrně známými českými hlasy, vše je synchronní na vteřinu. Blaženost oka a ucha. Ovšem jen do okamžiku, kdy se ozve reklamní znělka Novy. (Který blbec ty reklamy nevymazal?) Dobře, zopakuji nastavení ještě dvakrát.

A pak přijde poslední zrada. Pozdrav z dávné komunistické minulosti. Ředitel hotelu ve snaze zdržet vysokého úředníka ministerstva zahraničí USA ho ještě zpovídá na chodbě, když český dialog náhle přeskočí do další scény. Vysvětlení dodá zvuk z dabingu MGM: v dalším hovoru se úředník zmínil o Rusech a Izraeli ve Středomoří, což tehdejší cenzor nehodlal pustit do éteru, a několik desítek vteřin vystřihl.

A tak dál rozjímám, jak skloubím dva disky v jeden. Ostatně, v mém mládí jsme při budování socialismu neustále přemýšleli, jak si něco udělat sami. Na koleně jsme si opravovali auta a motorky, bourali a stavěli byty a domy, vyráběli nábytek, malovali stěny, lakovali… pracovali v práci a pracovali i po ní. Tak jen se zbavit nynější kapitalistické lenosti!

Až se mi podaří na disku spojit americké Nebožtíky s českými nebožtíky – tedy s jejich hlasy, skloubím i novodobý záznam Romea a Julie se starým dabingem. Hádám, že to už si mě pracovní elán podmaní a nic mě nezastaví: nasázím česnek, rajčata a jahody, zaseju luční květiny a zasadím meruňku. Lze snad lépe oslavit nadcházející Svátek práce?

Další povídky autora jsou dostupné na www.krejci-knihy.cz