Lidi jsou naštvaní odjakživa. Dlužno říct, že po dlouhá staletí k tomu taky měli pádné důvody. Každou chvíli se přes jejich pole, louky a statky přehnala nějaká armáda, která je v lepším případě vyžrala a v horším ještě pobila, každou chvíli nějaký šílenec nahnal muže před kanóny protivníka a jejich vdovy odsoudil k věčným starostem o uhájení živobytí. A když nedej bože byl chvíli klid, přišel mor nebo alespoň povodeň. Anebo jim zvedlo mandle nějaké císařské nařízení.
Takový člověk minulých staletí se pokaždé strašně naštval – dokonce se zdá, že to je slabý výraz pro to, co cítil, ale budiž – popadl kosu a s nepříčetným pohledem v očích sekal a sekal a sekal... Nebo šel do kovárny a mlátil do železa, dokud bylo žhavé a on sám nevychladl. Nebo vzal sekeru a naštípal kupu dříví na zimu. Spokojeně pak dorazil do seknice a manželce sdělil nadšeně: „Tak sem mu to nandal, matko... Dneska sem tomu našemu potentátovi srazil hlavu tisíc dvě stě padesát šestkrát!“
A manželka, moudrá žena, ho pochválila.
„Tak to už je na cimprcampr, táto. Tos udělal moc dobře – konečně bude klid.“
Samozřejmě oba věděli, že nebude. Ale v tu chvíli byly negativní emoce přeměněny v užitečný výsledek, a to bylo hlavní. Neboť náš rozumný předek neplýtval silami nadarmo.
Člověk moderní doby není naštvaný – je frustrovaný. A silami neplýtvá vůbec, protože žádné nemá. Protože žádné nepotřebuje. Všechno je na knoflík.
Tím větší má ovšem starosti, jak nahromaděný přetlak uvolnit. A že ho je!
Jako by nestačily katastrofy, které si v hlavě dokážeme srovnat sami! Před rokem jsme do vlády zvolili politiky, v dobré víře, že provedou nezbytné reformy, které my, občané, s kyselým obličejem vydýcháme, a snad se jako stát vybabráme z nejhoršího. Místo toho zhnuseně čučíme na šílenosti, které nám zvolení politici předvádějí místo smysluplného vládnutí a zoufale kroutíme hlavou, kam jsme dali rozum: máme zastřelit sebe, politiky nebo aspoň navždy ignorovat volby?
(Myšlenka o bojkotu voleb mě vždycky vrátí o desítky let zpátky. Do doby, kdy byly takzvané volby povinné – nevinné pionýrky za mnou jednou vlezly s urnou i do postele, v níž jsem se zmítal s čtyřicetistupňovou horečkou. Uslyšel jsem slovo urna a loučil jsem se se životem. Dnes vím, že jen v takovém stavu jsem mohl klidně dát svůj hlas kandidátu Národní fronty. Když jsem se uzdravil, složil jsem svatý slib, že jestli se jednou dožiju svobodných voleb, nikdy je nevynechám. Ten slib jsem vyřkl s lehkým srdcem, neboť jsem byl přesvědčen, že komunisti v mé vlasti zakotvili navěky. Jak nám to tloukli do hlavy: na věčné časy... a kdyby nám to pitomcům ještě nedocházelo, ...a nikdy jinak!)
Jako by nestačily katastrofy, které si v hlavě dokážeme srovnat sami, jsou tu ještě novináři deníků, týdeníků, rozhlasových a televizních stanic, kteří se den co den předhánějí, jak nás zadupat do stresu co nejhlouběji. Kdysi byla smrt člověka záležitostí jedné vesnice či čtvrti města. Dnes se dozvíme o konci každého Čecha, který nezemřel na sešlost stářím. A protože jich zřejmě není dostatek, dozvíme se to i o všech nešťastnících ve zbytku světa.
A pak tu je všudypřítomná korupce, extremismus, kolabující zdravotnictví, penze, cikáni, co směřují jinam než do nebe, miliardy za zmařené investice (někdy jen jednou proslovenou větou), zabavené obrazy, lokomotivy, exekuce s dluhem za desetikačku a vymáháním desetitisíců, podvodníci na každém kroku, zloději, prasečí chřipka, zmutované bakterie, nakažení HIV virem… všechno je nám pravidelně servírováno hned po ránu, jen abychom náhodou nevkročili do nového dne s dobrou náladou.
Protože nejsem Američan, nevyhazuji peníze za psychiatra. Sám jsem si naordinoval imunitní kúru: pár zpráv denně na internetu a jedny televizní noviny. I tak je to k zvládnutí jen s potížemi. Protože přicházejí i podrazy odjinud.
Můj bývalý ředitel mi pravidelně v pondělí přeříkával nedělní polední debatu v České televizi, ač jsem se ho o to neprosil, ba co víc, byl bych mu vděčný, kdyby mi ji vůbec nepřipomínal. Jenže, zkuste to vysvětlit nadřízenému, který rozhoduje o vašich prémiích...
„Ty jsi první živý masochista, kterého jsem poznal osobně,“ říkal jsem mu občas, když jsem se na chvilku dostal ke slovu, ale bylo to marné. Neuměl jsem si představit, že některý člověk v této zemi dobrovolně vymění dobrý nedělní oběd v kruhu rodiny, nebo aspoň se svou kuchařkou, za bezútěšnou přehlídku politiků a jejich proklamací, které oni za pár dní s klidem hodí za hlavu a nahradí jinými. Ale pak jsem si uvědomil, že ne každý občan této země má v neděli k očekávání dobrý oběd, rodinu, či kuchařku, a tak, když už je frustrován ze své neutěšené rodinné situace, nechá se ještě masochisticky dobít politickou debatou v televizi. I když zrovna tohle nebyl případ mého ředitele. Tomu jen nesměla uniknout žádná informace, aby ho náhodou jiný potentát v hovoru nenachytal na švestkách.
Prožil jsem dva roky života v poválečné demokracii a 41 let v diktatuře proletariátu. Přestože si má žena neustále stěžuje, že zapomínám její příkazy a přání, na tohle období nezapomenu nikdy. Vadilo mi mnoho věcí, ale jasně si pamatuji na ty, jež mi vadily nejvíc: nemožnost svobodného cestování a svobodného projevu – bez obav, že budu muset někomu něco vysvětlovat, kát se z omylu, sypat si sůl na hlavu nebo se obávat perzekuce. Už tehdy jsem byl frustrován, ale nebylo jak upustit páru. I ten švec z pohádky mohl zaběhnout za hraniční čáru a zazpívat si – my tak leda do NDR nebo do Maďarska.
A tak jsem rád, že aspoň část života prožívám v systému, kde se můžu svobodně pohybovat a svobodně se projevovat. A kde existuje i úžasný přetlakový ventil na tisícovkách tlakových nádob – mám na mysli tento blog. Tisíce a desetitisíce lidí zde denně upouští přetlak svých emocí, aniž by místo toho někoho honili po vsi se sekerou v ruce nebo postříleli městskou radu. Ať už jsou to ti, co pošlou do světa své dílko, nebo ti druzí, co se rozdělí na poloviny, z nichž jedna v diskusi zuřivě souhlasí a druhá zuřivě nesouhlasí. A původně rozčilený autor, který ze sebe dostal své negativní emoce, náhle s úžasem a posléze s potěšením zírá, jak se mu podařilo přivést do pohybu část národa („Podívej, mámo… těch lidí, co mě čte… a ta karma… A TA KARMA!“) Večer se přitulí v posteli ke své družce (abych nediskriminoval; zdá se, že manželek je čím dál míň), neboť už není frustrován, nýbrž spokojen.
Jistě, ne všichni blogeři píšou z naštvanosti. Někteří píšou proto, že mají myšlenku nebo nápad, o němž jsou přesvědčeni, že by mohl a MĚL zajímat i jiné. Jak říkal jeden z hrdinů Bohumíra Hrabala Je to ve mně jako v koze... No, a pak to z něho musí ven, to dá rozum. Vím, o čem mluvím – tři měsíce jsem byl toho součástí. Byla to pěkná hra a ověřil jsem si přitom některé pravdy: jako například tu, jak dokáže příspěvku pomoct několikahodinová propagace, neboť život příspěvků na blogu je jepičí. Anebo tu, že si člověk nesmí na sebe uplést bič ve formě pravidelnosti, protože pak se vytratí hravost. Pokrm ztratí chuť a kuchař potěšení z práce.
Ale i v případě této skupiny pisatelů slouží blog jako dobrý hromosvod. Protože... Víte, jak dokáže rodině a přátelům otrávit život takový člověk s výtečnými myšlenkami a nápady?
Budiž pochválena svoboda projevu!
Další povídky autora jsou dostupné na www.krejci-knihy.cz
