Zdálo se mi, že jsem chlap

Začalo to docela nevině, ve snu jsem byla s manželem v divadle. Na opeře. Krásné prostředí, herci se přeháněli ve skvělých áriích, hlediště natřískané do posledního místa. Pak přišla přestávka a mně se strašně chtělo na záchod.

Než jsem se skrz davy lidí prostrkala k WC, před panenkou se vytvořil dlouhý had dam ve večerních róbách, které si potřebovaly odskočit stejně jako já. Před panáčkem prázdno, klasika jako vždycky, na všechny gentlemany se dostalo najednou.

„Kdybych já tak byla chlap!“ Pomyslela jsem si závistivě, když už jsem nutkáním přešlapovala z nohy na nohu. A ejhle, já na sebe koukla do zrcadla na chodbě před toaletami a místo blondýny v decentních večerních šatech na mě poněkud překvapeně hleděl připlešlý kravaťák.

„Hurá!“ Napadlo mě v první chvíli, na nic jsem nečekala, vběhla na pánské WC a kupodivu zcela bez zaváhání použila to mužské čůrací nářadí, jako bych to snad dělala od malička.

„Crrr,“ ozvalo se zvonění, avizující brzký konec přestávky. Upravila jsem si kravatu, přičísla zbytek vlasů a hrdě vyrazila na své sedadlo ve čtvrté řadě v přízemí.

„Promiňte pane, ale spletl jste si místo, tady sedí moje manželka,“ uvítal mě Petr, který už tam byl. Tvářil se nepřístupně, odháněl mě pryč a rozhlížel se kolem sebe, jakože kde vězí ta, na kterou čeká.

„Ale Petře, vždyť to jsem já. Tvoje žena. Irena,“ snažila jsem se ho s přihlouplým úsměvem ve tváři vyvést z omylu.

„Prosím vás, člověče, nedělejte si ze mě srandu a netvrďte mi tady, že jste ženská a ještě k tomu moje!“ Přitvrdil Petr.

„Petře, neblbni, fakt jsem to já. Jen se mi chtělo strašně čůrat, byla tam dlouhá fronta, já si posteskla, proč nejsem chlap a stalo se mi tohle,“ blekotala jsem teď už úplně zmatená a strašně jsem si přála být zase tou normální blonďatou Irenou.

No, co vám mám povídat, pokračovalo to hádkou a skončilo tím, že mě uvaděčka vyhodila nejen z hlediště, ale i z divadla. Já byla zoufalá, netušila, co si teď počnu, když mi nikdo neuvěří, kdo vlastně jsem. Petr mě nepustí domů, z práce mě vyhodí a já skončím na ulici. Ve chvíli, když už jsem i já přestala vědět, kdo vlastně doopravdy jsem, přišlo vysvobozující probuzení a já zjistila, že se mi chce doopravdy čůrat. Vyletěla jsem z postele jako střela a na záchodě se v rozespalosti několikrát ujistila, že mám vše na svém místě.

Když jsem to pak ráno v noční košili u snídaně vyprávěla Petrovi, mohl se potrhat smíchy, až se několikrát zakuckal. Pak najednou zvážněl, podíval se na mě rentgenovýma očima, vzal mě za ruku a šel zkontrolovat, jestli jsem opravdu ženská.