Zemřela mi první láska

Kluk, se kterým jsem chodila na střední škole. Robert. Takový kudrnatý černovlasý hubený lumpík s čertovskýma očima, kterému nebyla žádná rošťárna cizí.

Nějak jsme se do sebe zakoukali, on si přede mnou hrál na gentlemana, to bylo samé Iruško sem, Iruško tam, až mě těma svýma čertovsky tmavýma očima dočista pobláznil a já se do něj zamilovala plnou silou sedmnácti let. Chodili jsme spolu, bylo to krásný, něžný a hříšný, hltali jsme jeden druhého, zanedbávali školu, lhali rodičům a byli šťastní.

Pak najednou asi po roce šlus. Konec. Už ani nevím, čí to byla vina, možná nás obou, snad ani jednoho z nás a způsobila to naše nezralost. Prostě naše velká láska, největší na světě byla pryč. Brečela jsem jako želva, málem propadla z matyky, a pak se otřepala a stala se zase normální celkem rozumnou Irenou.

Dospěla jsem, vzala si Petra prvního, narodil se nám Petr druhý a já, ani nevím jak, zapadla do kolejí běžného života, plného obyčejných starostí a radostí. Na Roberta jsem prakticky zapomněla, kdyby se mi sám po létech nepřihlásil.

„Iruško, ahoj, to jsem já, nechceš jít na kafe?“

„Nazdárek, Roberte, copak děláš? Ráda bych zašla, ale víš, jsem vdaná, mám rodinu, vím, že to s tebou bylo krásný, ale všechno je dávno pryč.“

Chvilku jsme spolu tlachali po telefonu, bylo to takové... jak bych to řekla, opatrné, maličko vzpomínkové, pořád mě přemlouval ke schůzce, já odmítala. Ale stalo se, ani nevím jak, že jsem mu prozradila, kde dělám.

„Iruško, ahoj, tohle je pro tebe,“ počkal si na mě s kytkou za pár dní před prací. Musel tam vystát důlek, nevěděl, kdy končím.

„Roberte, co tady, děláš? To nejde, já si tu růži nemůžu vzít.“

„Tak aspoň chvilku, Iruško.“

Nakonec mě na tu chvilku ukecal, courali jsme parkem, vlastně jen pomalou chůzí mě doprovodil na tramvaj. Takhle jsme to zopakovali od té doby několikrát, pokaždé za rok, dva či tři se zjevil a povídal.

Jednou: „Iriško, utekla mi žena, zůstal jsem sám s dcerou, nechtěla by ses rozvést a vzít si mě?“ Odmítla jsem a řekla mu, aby mě už nekontaktoval.

Později: „Iruško, já jsem tak šťastný, musím se tebou podělit, znovu jsem se oženil.“ Tehdy jsem mu to za srce přála a dala mu i kamarádskou pusu pro štěstí.

Léta běžela, Robert už dávno nebyl hubený, černovlasý a kudrnatý, hodně přibral, vlasy mu zřídly a zešedly. Ale čertovské ohýnky v jeho očích úplně nevyhasly a pokaždé, když mě doprovázel, choval se pořád jako gentleman.

„Iri, však já ti věřím, na dávno zapomenuté lásky se přece nežárlí.“ S Petrem si říkáme všechno, on dobře ví, že bych ho nepodvedla, já jeho důvěru nikdy nezradila a nezradím.

„Iruško, přišla bída na Kozáky, v břiše mi roste něco, co tam nepatří.“ Sdělil mi Robert, když na mě po hodně dlouhém čase zase jednou počkal před prací. Zhubnul, sešel, dokonce mu vyhasly i čertovské plamínky v očích. Stalo se to před pár měsíci a tehdy jedinkrát, poprvé a naposled jsme spolu skočili na chvilku do kavárny. Strašně se přemáhal, aby přede mnou vypadal statečně, i když musel mít velké bolesti, krom té jedné věty si nestěžoval. Jen povídal, bilancoval svůj život před mýma očima a na závěr mi prozradil, že mě nikdy nepřestal milovat. Aniž jsme si to řekli, věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím. Vzala jsem ho za ruku a řekla, možná zalhala, že na něj nikdy nezapomenu.

Pak už jen parte, které mi přinesla do práce jeho dcera z prvního manželství, ta jediná o našich schůzkách věděla, jen té se svěřil.

Na funus nepůjdu, byla bych tam nevítanou cizinkou. Jen tiše brečím, vzpomínám a nedávám na sobě nic znát...