Srážka s úředníkem

Říká se, že kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a hlupák ze všech stran. Ale co úředník? Fakt ve mně byla malá dušička a ještě teď se mi rozklepou kolena, když si na to vzpomenu.

Všechno začalo dopisem. Byl doporučený s doručenku a poslal mi ho finanční úřad. „Proboha berňák,“ napadlo mě, než jsem ho otevřela, celá se orosila, a taky jsem měla proč. Uvnitř stálo, že zjistili nesrovnanosti v mém přiznání daně z příjmů a že se mám do tehdy a do tehdy dostavit k nim se všemi potřebnými dokumenty.

„Jaképak dokumenty, když jsem zaměstnaná a tohle přiznání za mě podává firma?“ Položila jsem si otázku, vyprosila v práci kopii toho, co za mě poslali, vzala občanku a s malou dušičkou vyrazila do jámy lvové.

„Dobrý den, ukažte mi, prosím, váš občanský průkaz,“ přivítal mě úředník za přepážkou a já hned z první málem padla na zadek. Lehce prošedivělé vlasy, ostře řezaná tvář, dlouhé štíhlé prsty pianisty virtuosa, hlas, zvaný sameťák, na nějž by měl mít povinně zbrojní pas a charisma jako hora.

Snažila jsem se nadat na sobě znát prudký skok krevního tlaku směrem k nebesům, doufala, že nezaslechne bušení mého srdce a s pokud možno klidnou tváří jsem mu tu občanku podala.

„Je mi to líto, mladá paní, ale podala jste nám chybné daňové přiznání. Jednak ho za vás nemůže vypracovat zaměstnavatel, když žádného nemáte a jste samostatně výdělečně činná a za druhé jsme podle dostupných podkladů zjistili, že jste zaplatila o sto tisíc míň, než jste měla.“ Prohlásil tónem, jakoby mě zval na luxusní večeři.

„Ale, ale já přece,“ koktala jsem zmatená kombinací jeho šarmu, který si asi ani neuvědomoval a absurditou situace, ve které jsem se ocitla. „Vždyť já jsem zaměstnaná v tom a tom obchodě jako prodavačka, na švarcsystém nedělám a tady je moje přiznání, které vám sem za mě poslali.“ Bránila jsem se a s malou dušičkou vytáhla jediný elaborát, kterým jsem se na tuhle anabázi vybavila.

Úředník se na mě zpříma podíval a okolo očí se mu nadělaly neodolatelné vějířky drobných vrásek. Vzal si ode mě to přiznání, chvilku ho porovnával s údaji na obrazovce, a pak pravil: „Mladá paní, buďte tak laskavá, ukažte mi ještě jednou tu občanku.“ Poté zas chvíli ťukal do klávesnice, koukal na monitor, načež pravil: „Vydržte prosím, skočím si něco ověřit.“ A odešel. Tedy odešel, věděli jste, že se dá gestikulovat i chůzí? Já teda do té chvíle ne, ale jeho kroky, jakoby říkaly: „Odpusťte, má drahá, musím odejít.“ A pak hned dodaly: „Leč nezoufejte, brzy se k vám vrátím.“

Opřela jsem se lokty o přepážku, zírala do prázdna a asi bych tam takhle tvrdla ještě teď, kdyby se zhruba po pěti minutách neobjevil. Tvářil se takovým zvláštním způsobem, jakým se muži tváří, když se chystají pozvat idol svého srdce na první intimní schůzku do soukromí. Posadil se a pravil: „Mladá paní, hluboce se vám omlouvám, došlo k chybě v systému a k záměně dvou osob se shodným jménem. Vaše daňové přiznání je v pořádku, ještě jednou nám promiňte zmatly, které jsme vám způsobili.“ Možná si to vzal trochu osobně a bylo mu to skutečně líto, nevím. Ale jedno vím jistě, jeho sametový hlas teď zněl, jako když muž ženě slibuje hory, doly i s Horáky před prvním milováním. Co vám mám povídat, bylo mi jasné, že tenhle člověk to nedělá naschvál a už vůbec ne kvůli mé osobě.

Před finančním úřadem byl malý parčík s několika lavičkami. Na jednu z nich jsem si musela sednout, abych si vychutnala úlevu, že moje daňové přiznání je v pořádku a že nebudu mít žádné oplétačky s berňákem. A hlavně, abych rozdýchala toho úředníka, který, aniž se o cokoli snaží, je ženám nebezpečný snad ještě víc než ze všech stran.

Pak jsem se zvedla a šla domů. Myslela jsem na svého Petra a rozhodla se, že ho hned ten večer vytáhnu na bezva večeři.