Za vykouření si pěkně připlaťte pánové

Ne, že by tuhle extravaganci musel mít zrovna často, ale když už, tak to má za něco stát. Ostatně není v tom zdaleka jediný, mnozí muži jsou za to ochotni vysolit nemalý peníz.

Jsme nekuřácká rodina, tedy až na drobnou výjimku, můj Petr si jednou za čas rád pochutná na pořádném doutníku. Tvrdí, že je to vlastně takový obřad, který má svá pravidla. Nejdřív si tu drahou hnědou věcičku obstará a pak okolo ní několik dní chodí po špičkách jako mlsný kocour. Prý vyčkává, až na to kouření bude mít tu pravou náladu.

Když jsem se z něj snažila vytáhnout, co na tom vlastně má, tak se široce rozhovořil: „Víš, Iri, představ si starobyle zařízenou spoře osvětlenou místnost s bytelným nábytkem. Třeba knihovnu na nějakém zámku. Je večer, venku za okny prší, že by psa nevyhnal, v krbu praskají polena. Mám za sebou náročný den, po němž mi přišla k duhu pečená kachna k večeři. Pak vejdu do té místnosti, sednu si do hlubokého křesla a zapálím si ten doutník. Pomalu ho vychutnávám, třeba si k tomu otevřu nějakou knížku nebo jen tak bloudím myšlenkama po tom, co mám rád a co mě těší. Tady doma sice nemám ani krb, ani starobyle zařízený pokoj a i to křeslo není úplně to pravé, ale podobnou atmosféru si vykouzlit dokážu. Zvlášť, když jsem zrovna sám a nikdo mě u toho neruší.“

I když má Petr podobně jako já kdejakou mouchu, mám ho ráda a cosi mu dlužím. Přestože na kočky nikdy moc nebyl, dokázal mi tehdy vyhovět a přijmout do rodiny zachráněnce Mikeše a ani moc nebrblal. Mimochodem, teď z nich jsou nejlepší kámoši. Ale zpět k věci, prostě jsem mu nabídla, že mu tentokrát ten doutník koupím, ať si řekne jaký. Vypadlo z něj jakési Alec Bradley a ještě něco, už si to nepamatuju. Vím jen, že mi prozradil stránky, kde to seženu a taky si pamatuju, že jsem za jeden kousek vyplázla pěkných pár stovek.

Zase okolo něj chodil několik dní. Když měl nadejít ten pravý čas, zeptala jsem se, jestli bych u toho tentokrát mohla být, když už jsem mu to teda koupila. „Budu jak myška, slibuju.“ Váhal, ale pak mi to milostivě dovolil.

Místo krbu svícen po babičce, místo knihovny na zámku náš obývák, křeslo ne tak pohodlné, jak by si asi představoval. Jen ten déšť za oknem byl stejný. Petr si zapálil, obratně vypouštěl z úst kouř, jako by si s ním hrál. A byl při tom kouření takový zvláštně šťastný, jak to asi umí jen muži. Sice jsem tam s ním nevydržela celou dobu, ale byl na něj pěkný pohled.

I mnohé ženy si prý rády občas vykouří doutník. Nechci mluvit za ně, ale nevím, jestli si ho dokážou užít tak jako muži. Tohle doutníkové kouření chlapům trochu závidím, i když ho nemají zrovna nejlevnější.