To víš, chlap, co jinýho bych tak od něj asi mohla čekat?

„Celej tejden nemluvím vo ničem jiným, než že budu v sobotu gruntovat. A že je potřeba, aby někdo umyl ty špinavý vokna. A co si myslíš, že ten můj starej udělal?“

V pondělí přišla Vlasta do kanceláře fakt naštvaná. Sypala to ze sebe, jako když házíš shnilý brambory z pytle na kompost a nebyla k zastavení.

„Myslíš, že mi jako s těma voknama pomohl? Kdepak, už v sedum ráno se s Jiříčkem (jejich syn - 10 let) zdekovali na kolo a vobjevili se až vodpoledne po štvrtý. Co mi to bylo platný, že si to plánovali už vod pondělí, já ty vokna sama nestihla umejt a zůstaly špinavý. No a v neděli mi to můj starej udělal snad naschvál. Tvářil se jakoby nic a pustil se do těch voken. Kdybych na něj nevlítla, nadělal by přitom po celým baráku takovej bordel, že bych mohla začít gruntovat znovu. A Jiříček? Furt mu stál za zadkem s hadrem, dělal, že leští skvrny, co po něm zbyly a když jsem šla zrovna vokolo, tak se naschvál poškleboval - táto musím to po tobě opravit nebo se bude máma zlobit.“

„Nebo na podzim s tou jabloní. Víš, s tím velikým koženáčem, co stál hned u plotu a co měl jabka, že jsem si na nich pokaždý málem vylámala zuby. Takový malý a tvrdý. A taky kyselý. Snad půl roku do starýho hučím, že je potřeba, aby ji někdo pokácel. A von furt, že to není tak jednoduchý, že se musí domluvit se sousedem, aby vysadili kus plotu, že je to potřeba vykopat i s pařezem. Snad stokrát jsem mu to připomínala, pořád se vymlouval, že jako soused nemá čas, pak, že má plotýnky, no prostě samý takový ty řečičky, však to znáš.“

„Bylo před víkendem, mělo bejt hezký počasí a já po starým chtěla, abysme si udělali takovej romantickej rodinnej vejlet na Kokořín. A von, že to nejde, že už je soused zdravej, zrovna má čas a pomůže mu s tou jabloní. No, fakt mě tehdá naprdnul, tak jsem se šprajcla, že jako vemu Jiříčka a pojedeme sami bez něj. A víš, co můj starej udělal? Zavolal toho kluka a voptal se ho přede mnou, jestli chce radši s mámou na vejlet nebo s tátou kácet jabloň. Náš mladej tomu dodal korunu, prohlásil, že mu jako chlap bude pomáhat. To víš, že jsem mu to zatrhla, starej nemá rozum a mladýmu by se přitom mohlo něco stát, kdyby na něj ten strom spadnul. To přece pochopí každej blbec, akorát Jiříček asi ne. Celej den byl strašně protivnej, že prej chtěl kácet s tátou, aby se to taky naučil.“

„Potom to mýmu starýmu asi přišlo blbý a za tejden nás vytáhnul někam za Dobříš, že prej to tam je pěkný. No, možná by to tam pěkný bylo, akorát, že celej den lilo jako z konve a vejlet byl úplně zkaženej. A víš co Jiříček? Tomu to vůbec nevadilo, jak byl ten víkend před tím protivnej, tak tentokrát byl jako vyměněnej. No, pochopíš to?“

„Holka, představ si, že takhle to já mám s tím starým doma pořád. Von mi to snad vážně dělá naschvál. A víš co je na tom nejhorší? Bojím se, že náš Jiříček bude po něm. No, fakt bych ho nepřála tý, se kterou se jednou vožení. Holt chlapi, co bys tak vod nich mohla čekat. No né?“

Vlasta konečně zmlkla a já nevěděla, co jí na to mám říct. Naštěstí zazvonil telefon a obě jsme musely k šéfovi. Ale jedno mě napadlo, kdybych měla dceru, asi by mi vůbec nevadilo, kdyby se s Jiříčkem jednou dali dohromady. Akorát bychom asi měli trochu problém s tchýní.