„Dneska má být ten superúplněk, to se zas určitě vůbec nevyspím,“ láteřila včera odpoledne má kamarádka Věrka. Poté se rozhovořila o různých pozitivních a negativních vlivech postavení nebeských těles na lidskou psychiku, své povídání okořenila zvěrokruhem a vše uzavřela slovy „už aby byla ta dnešní zpropadená noc za mnou.“
Dnes ráno se objevila celá malátná a s těžkými kruhy pod očima. Stěžovala si, jak téměř nezamhouřila oka a když už se jí podařilo na chvilku usnout, pronásledovaly ji hrůzyplné sny.
Já si na astrologii vůbec nepotrpím, i když obrovskou moc Měsíci neupírám. Kdo jiný než on by za přispění Slunce svou nezměrnou gravitační silou vzdouval vody oceánů a způsoboval tak příliv a odliv. Jev, který je v jedněch oblastech sotva znatelný, ale v jiných tak mohutný, že si tamní tvorové svůj život bez něj ani nedokážou představit.
Kdo jiný než Měsíc by už od pradávných věků nahrazoval po některé noci zvířatům sluneční svit a pomáhal jim tak lovit nebo naopak prchat před nepřáteli. Kdo jiný by v pozdějších dobách stříbrně osvětloval cesty nočním poutníkům a pomáhal jim určovat směr jejich putování.
Měsíc mám ráda, s oblibou nechávám jeho paprsky laskat svou tvář, když spím. Svou září dovede vykouzlit romantická tajuplná zákoutí, plná pomyslných skřítků a pohádkových víl.
Ani já jsem se na dnešek v paprscích superúplňku moc nevyspala. Důvod mého bdění byl však úplně jiný než ten Věrčin. Můj Petr totiž, ač má skoro tolik chyb jako já, považuje společně se mnou ten úplňkový svit za naprosto neodolatelný...
