Rasy

Jmenuji se Beáta a na to dlouhé á jsem parádně hrdá. Jsem totiž tříletá paní jezevčíková s krásně protáhlým tělíčkem a s typickými vlastnosti své rasy. Věrná a oddaná svému páníčkovi, ale zároveň nesmírně ješitná. Když mě někdo urazí, dokážu si to pamatovat tak dlouho, dokud se mu nějakým způsobem nepomstím.

Návštěvy si přímo vychutnávám, zejména dámské, kterých mívá můj páníček poměrně hodně. Velice snadno poznám, jaký má ke mně ta a ta sečna vztah a podle toho se jí odměňuji svým přístupem. Dokážu zahrát roztomilou fenku, milující lidskou pozornost, ale na druhé straně umím rozkousat drahé lodičky, případně do nich nenápadně načůrat.

V naší ulici mám spoustu známých. Přímo naproti bydlí dobromyslný bernardýn, se kterým se ráda potkávám a poslouchám jeho zajímavé vyprávění. Nevím, jestli si svoje záchranářské historky o soudku rumu občas nevymýšlí, ale nevadí mi to, moc hezky se jeho zkazky poslouchají. Myslím, že všichni bernardýni jsou v tomhle ohledu podobní, asi jde o typickou vlastnost jejich rasy.

O pár domů dál bydlí Jack Russell. Tomu se raději vyhýbám. Jednak by mě chtěl pokaždé přefiknout, no, považte, přece se nezahodím s nějakým takovým. A druhak je na můj vkus příšerně nevychovaný a hyperaktivní. Netvrdím, že je to jeho chyba, většina Russellů prý má problémy se zvladatelností, jimž je možné předejít jen pečlivou výchovou.

Přímo v našem domě o patro výš bydlí paní pudlinka. Je to nóbl dáma s vybraným účesem a ještě vybranějším vystupováním. Vždy začne o tom, do jakého luxusního salónu ji bere její panička na úpravu kožíšku, jakými nejdražšími lahůdkami ji krmí. Nedej bože, vrátí-li se z nějaké dovolené, řeči o přepychových hotelích o podobných nesmyslech si mile ráda nechám ujít.

V domě na rohu bydlí bulteriér. Toho se fakt bojím. Co nepobral na rozumu, pobral na síle, a hlavně ta mladá panička, se kterou chodí ven, ho pořádně nezvládá. Vláčí ji za sebou na vodítku a já se děsím chvíle, až jí jednou uteče. Je to zkrátka hrubián, prý to u téhle rasy není nijak výjimečné.

A tak bych mohla pokračovat dál, psích sousedů, známých, kamarádů a těch, jimž se raději vyhýbám, mám spousty, nikdy se s nimi nenudím.

Všimla jsem si, že i lidé mají nějaké své rasy. V naší ulici bydlí nejvíc bílých, v protějším domě jeden černý, v krámku naproti prodávají žlutí a úplně na konci u trati je pár domků, které obývají hnědi. I oni mají typické povahové prvky, ale prý se o tom nesmí psát. Nevíte proč?