Pražské fotofórky XI. - nostalgická

Udělala jsem si výlet na Vyšehrad a trochu se zasnila. Je podzim, dny se krátí, do práce chodíme od nevidím do nevidím a předvánoční nakupovací šílenství se rozbíhá na plné obrátky.

Tady kousek pod Vyšehradem na druhé straně kopce v Podolí jsem se kdysi narodila. Už je to dávno, tehdy mi Vánoce připadaly tak nějak domáčtější, poklidnější a skromnější. Každý jsme dali a dostali pár dárků a byli jsme šťastní, že jako rodina můžeme být spolu. A dneska? „Já chci tohle, já chci tamto, nejchytřejší mobil, nejrychlejší auťák, nejdražší kozačky, dáváme si tolik věcí, že už se z nich ani nedokážeme radovat. Tak nějak upřímně radovat ani ne kvůli těm věcem samotným, ale kvůli tomu, že na nás někdo myslí a má nás rád.

Čas nevrátíš, doba už je holt taková, musíme ty vánoce a s nimi celou tmavou zimu nějak přežít, a přitom se snažit být si navzájem blízcí. A hlavně se těšit na jaro, až se támhle ty stromy na druhém břehu opět zazelenají. Taky máte tak rádi jaro jako já?