Našli jsme ho včera ráno za oknem, byl celý žlutý se zelenou hlavičkou. Téměř zmrzlého jsme ho vzali dovnitř, snažili jsme se ho zachránit.
Dostal novou klec, zobání a mističku vody, ohřál se, roztál a dováděl tak, aby nám jako správný andulák sdělil, že se mu u nás líbí. Rozvěsili jsme lístečky po okolí, kdyby se přihlásil ten, komu původně patřil.
Včera mi večer těsně po desáté hodině zazvonil telefon, ozval se roztřesený ženský hlas: „Dobrý večer, moc se omlouvám, že vás ruším tak pozdě, ale vy asi máte mého Raráška.“ Bylo poznat, že jde o starou paní, mluvila omluvným tónem, trochu zoufalým, ale i s jiskřičkou naděje. Řekla jsem jí, že ještě nespíme, že to vůbec nevadí a popsala jsem jí Pepíka. Vlastně Raráška. Byl to on.
„Víte, mladá paní, já už moc dobře nevidím, v noci na dnešek jsem nemohla spát, a tak jsem na chvilku otevřela okno. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem večer zapomněla Raráška zavřít, on toho využil a uletěl mi ven. Dneska jsem byla celý den zoufalá, víte, já špatně chodím a v tomhle počasí se málokdy odvážím ven. Až navečer jsem si všimla vaší cedulky dole na dveřích, bydlím pět domů od vás. Až doteď jsem sbírala odvahu vám zavolat. Prosím vás pěkně, já vím, že je opravdu hodně pozdě, mohla bych si k vám pro něj ještě teď přijít?“
Je to sice jen kousek, ale představa, jak ta stařičká paní jde po namrzlém chodníku a pak ve tmě hledá náš zvonek dole, mě přiměla k jasnému rozhodnutí. Poprosila jsem jí o jméno a řekla, že jí Raráška za pár minut doneseme. Petr I. vzal klec s tím malým rošťáčkem, já to nové zobání a za chvilku jsme už stáli před jejími dveřmi.
Šedovlasá dáma, hádala jsem jí tak osmdesát. Maličký byteček o jednom pokojíku a mini kuchyňce. Nábytek z dob mého dětství, některé kousky možná ještě starší. Vše sice opotřebované, ale nově natřené a čisťoučké, byt byl lehoučce provoněný levandulí.
„Nevím, jak bych vám poděkovala, jste moc hodní. Víte, chodí mi sem pomáhat syn, ale bydlí daleko, tak se staví jen jednou za týden a Rarášek je jediný, koho tady u sebe mám. Měla jsem o něj hrozný strach, je to sice jen ptáček, ale nedovedu si představit, co bych si bez něj počala.“ Pak se usmála, „jestli máte pět minut, pojďte si na chvilku sednout.“
Stařičká paní nám nabídla voňavý bylinkový čaj a nedala jinak, museli jsme ochutnat její bábovku. Ano, vím, na noc bych neměla, ale byla tak dobrá. Rarášek už vesele poskakoval ve své staré kleci a my se začali bavit o Vánocích. Její syn s rodinou přijede jenom na Štědrý den a pak zas odjede. My budeme o svátcích většinou doma, a tak jsme paní Marii pozvali, aby strávila svatého Štěpána u nás. Odmítala, nechtěla obtěžovat, ale Petr I. ji přemluvil. Když jsme se zvedali k odchodu, bylo skoro jedenáct.
Je mi trochu líto, že u nás Pepík nezůstal, už jsem si na něj začala zvykat a snad i náš Mikeš by ho nakonec nějak ustál. Ale ta lítost byla tisíckrát vyvážená jiným pocitem. Byla to vděčnost. Vděčnost a radost, že jsme té stařičké paní Marii mohli Pepíka alias Raráška vrátit. Vždyť ona byla trochu jako anděl, a obdarovat anděla o čase adventním je něco nádherného
