„Co to je, proboha?“ Položila jsem si otázku, když jsem cestou z práce objevila ve schránce dopis. Nebyl úřední, adresa byla napsaná rukou vybledlým inkoustem, obálka byla poněkud pomačkaná a zažloutlá.
Byla jsem napnutá, zvlášť když byl ofrankován stařičkou šedesátihaléřovou známkou. Vždyť já něco podobného nedostala, už ani nepamatuju. Vyběhla jsem rychle po schodech a ještě obutá obálku opatrně otevřela, abych ji neponičila. Uvnitř mě čekalo překvapení, že jsem si musela sednout na botník v předsíni.
Psal mi můj manžel Petr první, jak mě má strašně moc rád a jak se nemůže dočkat, až mě zase uvidí. Dopis nebyl z dnešní doby, ale nějakých čtyřicet let starý. Já si rázem vzpomněla na počátky našeho manželství a na příhodu, když jsme byli zamilovaní, on odjel na služební cestu a po návratu jsme se oba divili, jak to že mi od něj nedorazilo psaní, které mi odtamtud poslal.
Tehdy jsme to svedli na Českou poštu, a teď jsem si položila otázku, jestli je vůbec možné, aby se zatoulaný dopis objevil po tolika desetiletích. Těšila jsem se, až přijde domů a já se mu tím dávným pokladem pochlubím.
Jenomže jsem se nedočkala, předsíň i s dopisem se najednou rozplynula v mlze a já se rázem probudila do včerejšího nedělního rána. Bylo po osmé hodině, můj Petr první také pomalu otevřel oči, podíval se na mě a položil mi záludnou otázku: „Iri, nevíš, proč nás ten synátor budí?“
Nevěděla jsem, sama jsem byla zvědavá, proč nám tiše klepe na dveře náš dávno dospělý syn Petr druhý. Odpověděla jsem: „dále,“ on otevřel a mně to začalo zvolna docházet. Je už dlouho ženatý, ale jeho manželka odjela i s dítětem na nějakou víkendovou akci, kterou konají její bývalé spolužačky a na níž se scházejí i se svými ratolestmi. Nu a při té příležitosti jsme ho pozvali, jestli by nechtěl strávit víkend u nás.
„Ahojky, už nespíte?“ Pozdravil nás Petr druhý, „něco jsem vám přinesl.“ Usmál se a podal nám do postele tác se snídaní, kterou pro nás připravil. Ve společnosti opečených toustů, vajíček natvrdo, másla, sýra a šunky se v rohu tácu skromně krčila maličká obálka.
Obálka nebyla zažloutlá ani pomačká jako ta ze snu, zato byla maličká, že by se mi vešla do dlaně. Jídlo, nejídlo, já po ní sáhla jako první, otevřela ji a uvnitř našla malou kartičku s krasopisně napsaným vzkazem: „Dobré ránko, páni rodičové, nechte si chutnat a přijměte moje poděkování za všechno, co jste pro mě v životě udělali.“
No nedali byste mu pusu? Udělala jsem to, přestože je o hlavu větší než já. Pak jsem oba Petry pobavila svým snem o dávno zapomenutém psaní.
