Kdepak vás máme?

Již v průběhu prezidentské volební kampaně jste nám, pane prezidente, sliboval, že budete objíždět jednotlivé kraje naší země, abyste byl v kontaktu s občany. Se všemi těmi „z dolních deseti milionů,“ jimž chcete být prezidentem, jak jste prohlásil.

Po svém zvolení jste tento slib začal plnit, jednou jste zajel tam, jindy onam. Popovídal s místními, s vedením měst a obcí, i s obyčejnými občany. Pojedl, popil, nechal se pohostit.

Teď přišla velká voda, a vy nikde. Tvrdíte, že obhlížet krajinu z vrtulníku není pro lidi žádnou pomocí. Nabízíte jen pár prázdných frází a několik desítek klučinů z hradní stráže. Ti sice jistě mají základní vojenský výcvik, ale pro svou funkci nebyli vybráni pro sílu, ale pro vzhled. Sama je nechci podceňovat, jistě by i oni mohli být užiteční a nápomocní, ale nechcete lidem nabídnout místo nich někoho jiného? Třeba svou ochranku, v ní jsou přece obouchaní chlapíci, kteří si hravě s lecčím poradí. Možná se strachujete, že by vás bez ochranky někdo ukradl.

Nakonec vás asi chápu, že se bojíte usednout do vrtulníku a pohledět na to spoušť dole. Po prodělané viróze by se vám mohl zvednout žaludek. Obáváte se, že ti lidé dole by vás místo „chlebem a solí“ se slivovičkou uvítali jen svými starostmi a požadavky.

Škoda, každý dobrý „panovník“ by se měl v těžkých dobách snažit být svému lidu nablízku. Nebo jste to nemyslel vážně, když jste nám tvrdil, že právě vy takovým chcete být?