Jak jsem spadla pod auťák

Jsem naštvaná a zároveň potěšená. Je to vůbec možná kombinace? Asi jo, lidský mozek prý časem vytěsní to špatné, ale to dobré si zachová ve vzpomínkách.

Včera jsem pospíchala z práce, to víte, doma trochu uklidit a udělat nějakou rozumnou večeři, měl se u nás stavit Petr II. To je syn, co už nějaký čas žije sám, tak jsem ho chtěla jako správná máma potěšit jídlem. Pro Petra I. bych takhle navečer nevyvářela, manžel si stejně nejradši uloví v lednici něco nastudeno.

No nic, přecházela jsem ulici, byl celkem provoz, tak jsem čekala před přechodem, až mě někdo pustí. Pár osobáků profrčelo, pak dodávka, krátký oční kontakt s řidičem. Bliknul na mě, pokynul rukou a já vyrazila. Když už jsem byla na úrovni jeho levého světla, krátce koukla vpravo do protisměru, tam nic, tak jsem docela rozběhnutá chtěla pokračovat. Najednou na mě zatroubil, já se vyděsila, rychle couvla zpátky, uklouzla, spadla mu pod čumák a narazila si zápěstí.

Směsice pocitů ve zlomku vteřiny. Napřed úlek. Pak vztek, co na mě troubí. Potom ještě větší úlek a nakonec obrovská úleva. Jak jsem pospíchala, tak mě to nenapadlo, prostě zpoza té dodávky se fofrem jako ďas vyřítilo esúvéčko, které ji přejíždělo. Já si ho nevšimla, chlapík v dodávce v zrcátku jo, viděl, jak se řítím přímo před něj, tak na mě houknul. Jestli mi nakrásně nezachránil život, tak mě každopádně ušetřil zranění.

A co víc, jak jsem pod něj spadla, tak vyběhnul, pomohl mi vstát a hnedka: „Mladá paní (hahaha, já a mladá), jste v pořádku? Nestalo se vám nic? Nechcete odvézt do nemocnice?“ Sice mě ta ruka bolela, ale ne až tak, aby se to nedalo vydržet, tak jsem mu poděkovala, že jako dobrý. Podíval se na mě, prohlásil, že to bylo o fous. Potom se zamračil, vypustil z pusy několik vulgarit na adresu toho maníka v esúvečku a jenom tak pro zředění adrenalinu za ním zahrozil pěstí, i když ten byl už dávno pryč.

Takže ve finále jsem byla naštvaná na toho maníka v SÚV, co předjížděl u přechodu stojící auťák, o kterém musel vědět, že někoho pouští. A ještě víc na sebe, že jsem si nedala pozor.

Potěšil mě ten z dodávky, nejen proto, že mě pustil, ale i že mě včas varoval a pak mi chtěl pomoct. A abych nezapomněla, taky mě potěšili oba Petrové, společnými silami spíchli boloňské špagety za mě a celý večer se starali, jestli jsem v pořádku. Však taky měli proč, vždyť jsem jejich blonďatý štěstíčko, no né?