Životní styl: Starořecké odívání, stolování a medicína

Starořecká móda  inspirovala ještě inspiruje. Ale v souvislosti s naším tématem si především všimněme, jaké materiály řecké dámy nosily a jak se oblékaly. To odpovídalo podnebním podmínkám. Ve starém Řecku se střídala roční období.

Chitón

Chitón bylo starořecké spodní prádlo, které nosili muži i ženy; když vycházeli z domu, oblékali přes něj ještě svrchní oděv, himation. Existoval chitón dórský a chitón iónský. Dórský chitón, nazývaný také chlaina, byl kus vlněné nebo lněné látky, který se obepínal kolem těla a přichycoval sponou nebo knoflíkem. Ionský chitón byl oproti tomu pytlovitého tvaru, ze lněné látky, a přetahoval se přes hlavu. Mohl mít také krátké rukávy, dlouhé rukávy se objevují až v helénismu.

Himation

Nejběžnějším, ale také nejoblíbenějším byl himation, který nosívaly obě pohlaví. Jeho velikost 2 x 3 metry umožňovala bohaté nařasení a dokonalé zahalení. Obzvláště ženy se do něj schovávaly skoro celé. Zakrývaly si ruce a z cípu pláště si vytvářely kapuci. Muži i ženy kladli himation na tělo podle určitých pravidel, napříč kolem těla do podpaždí na straně jedné a přes rameno na straně druhé. Plášť podobný himationu, ale určený vyšší společnosti, byl fáros - jemný plátěný, stříbřitě bílý. Dalším poměrně hojně užívaným provedením pláště, zvláště pak v předklasickém období byla chlaina, jejíž délka sahala přibližně ke kolenům. Spínala se na jednom rameni na okrajích látky sponou a byla oblíbená zejména u jezdců, vojáků a lovců. Speciálním druhem chlainy byl chlamys, který se oproti ní nespojoval na okrajích látky, nýbrž na jejím středu. Zaoblené rohy, u tohoto pláštíku, zavedl jako novou módu Alexandr Makedonský. Ženské pláště, jako např. eukyklon nebo chlanis, se kladly po délce, přehazovaly se přes ramena nebo ruce, podobně jako šála.

Za ryze ženský řecký oděv pokládáme peplos. Zhotovoval se z jednoho nebo dvou pravoúhlých kusů látky a podobně jako chitón se spínal na bocích a ramenou, nebo se po stranách sešíval. Poté se jednou, dvakrát či dokonce třikrát spínal na vrchu. Od chitónu se zásadně lišil pouze tím, že se v horní části překládal na hrudi i zádech. Přeložení mohlo být kratší, delší, volně visící i převázané. Pravidelnosti záhybů se někdy dosahovalo zatížením okrajů přeložení malými olověnými nebo terakotovými závažími. Rozměry látky se určovaly podle výšky postavy s přidáním na přeložení, obvyklé byly cca 2 x 3 metry. Rukávy, stejně jako u chitónu, se vytvářely využitím šíře látky. Nejčastěji se na peplos používala silná vlněná látka, jež vytvářela hluboké záhyby. Urozené ženy však dávaly přednost jemnějším tkaninám, např. jemnému lněnému řízu, doplněnému zlatým pásečkem na bocích.

Stejně jako chitón má i peplos mnoho variant. Fainomeridés nosily spartské dívky - byl velmi krátký, neřasený, nepřepásaný, spojený na jednom rameni a ukazující kyčle, což je i překladem jeho názvu. Oděv z jemných plisovaných tkanin se nazýval stolides. V každém období řeckých dějin byly oblíbené jiné varianty peplu: od úzkého neřaseného s krátkým přeložením a přepásáním v pase, přes bohatě řasený nepřepásaný na bocích otevřený až po peplos s hlubokým přeložením pod pás a stužkami zkříženými přes prsa.

Plášť

Třetím základním prvkem řeckého odívání byl plášť. Nosili ho ženy i muži. Tvořil ho jenom jeden pravoúhlý kus látky, jehož proměnlivost spočívala ve způsobu naaranžování na tělo, kvalitě a síle materiálu a rozměrech dané látky. I u plášťů nalézáme širokou škálu barev, vzorů a materiálů.Tuhé, těžké, purpurové, jemné plátěné, z kozí srsti i ovčí vlny. Pláště se nesešívaly, pouze se spojovaly sponou. Velikost látky se pohybovala od úzkých šál až po rozměrné plachty. Ti, co si již nemohli dovolit další kus oděvu, nosili plášť místo přes chitón rovnou na holé tělo, jiní takto dávali najevo svou skromnost. Pláště byly zapotřebí zejména v zimních měsících, také byly ovšem známkou váženosti a důstojnosti.

Intimní prádlo

Pokud bychom chtěli v souvislosti s řeckým odíváním hovořit o něčem, jako je intimní prádlo, tak to nebude o ničem jiném než jen o stužkách, páscích či štolách ovíjejících se kolem těla. Jimi bylo možno postavu alespoň trochu modelovat. Například na zploštění břicha používali ženy i muži stužku zvanou zóné. Jediným výhradně mužským prádlem byla diazóma, něco jako dnešní suspenzor. Ženský strifion, pružný pás látky nebo kůže, omotaný pod prsy, můžeme považovat za předchůdce dnešní podprsenky. Aby se prsa při chůzi nehýbala, omotávaly si ženy přes ně ještě stužky, desmata.

Starořecké stolování a kuchyně

Jídelníček starých Řeků

Jídlo hrálo v životě Řeků důležitou úlohu. Stejně jako v jiných společnostech se stravovací návyky prostého lidu a vládnoucí třídy diametrálně lišily bohatstvím kuchyně. Pro obě skupiny však platily tři základní pilíře starořecké kuchyně – obilniny, víno a olivový olej. Jídlem prostých lidí byly předevšímpšeničná, prosná a ovesná kaše. Hlavním zdrojem bílkovin pak ryby, protože hovězí bylo drahé a spolu s vepřovým se na stůl prostých lidí dostávalo pouze o slavnostních příležitostech, kdy se maso z obětovaných zvířat rozdávalo mezi lid. Vyšší třída si pak dopřávala všechny myslitelné pochutiny, které byly nezřídka dováženy i ze vzdálenějších koutů Evropy. Za účelem uchovávání jídel se dokonce dovážel led z Alp, který se pak spolu s potravinami skladoval ve speciálních místnostech sloužících jako ledničky. Nesmíme opomenout ani široké spektrum používaného koření napříkladpetržel, oregáno, kopr aj. Vyšší třída si mohla samozřejmě dovolit i kuchaře, kteří byli vysoce ceněni a dosahovali nezřídka slávy současných celebrit. Dokonce si mohli na rok patentovat postup přípravy svých specialit.

Snídaně

Snídaně se jedla brzy po východu slunce a sestávala zpravidla z chleba namáčeného ve víně. Nejinak tomu bylo při obědě, který doplňovaly olivy, fíky, sušené ryby a sýr. Hlavním jídlem dne byla večeře v době západu slunce, která sestávala z ovoce, zeleniny a medových koláčků. Hlavními nápoji byly víno a voda. Víno se však nepilo jen tak, to bylo považováno za barbarství, ale mísilo se s vodou. Stejně tak bylo barbarské pití mléka. Protože Řekové neznali příbory, jedlo se rukama. Úlohu naběračky při jídle často zastával chléb, který ostatně sloužil i k otírání úst. Chléb použitý jako „utěrka“ se již nekonzumoval, ale hodil se pod stůl, kde byl vítaným soustem pro psy.

Hubnutí po řecku

Starořeckým lékařským autoritám jako byl Hippokrates byla obezita známa. Svědčí o tom lékařské spisy s popisy léčby. Spíše než na léčbu obezity, tak jak ji chápeme dnes, však směřovalo jejich snažení ke zdravému životnímu stylu. Tehdejší doporučení se příliš nelišila od těch dnešních – koupele, masáže, horké lázně a vyvolávání pocení, plavání v moři. Stejně tak byla doporučována chůze, cvičení a diety. Na druhé straně se za hubnutí považovalo jakékoliv snížení hmotnosti, a tak mezi metody tehdejší léčby patřilo i vyvolávání zvracení a průjmů. Popisována byla i jakási obdoba dnešní liposukce, kdy se obézním pacientům zapichovaly do kůže v oblasti tukových polštářů jehly.

Starořecká medicína

Aeskulap léčil nemocné za přispění svých dvou dcer, Hygieie a Panaceie. Bohyně Hygieie představovala zdravý způsob života a od jejího jména je odvozen nám známý pojem hygiena a Panaceia, druhá dcera, má jméno ve významu „všelék“. Měla na starosti léčení nemocí. Když někdo v Řecku onemocněl, odebral se do svatyně zasvěcené Aeskulapovi.

V té svatyni pobývali kněží, kteří léčili poutníky koupelemi, cvičením a radami ohledně životosprávy. Léčba byla zakončená zvířecí obětí Aeskulapovi a měla přimět boha, aby vstoupil do snů pacienta a poradil mu, jak se uzdravit,  Ano, tento léčebný starořecký program hodně připomíná dnešní lázeňskou léčbu – až na ty zvířecí oběti. A až na hady, kteří byli v těchto chrámech všudypřítomní a které chrámoví kněží chovali. Hadi měli pověst uzdravovatelů a hadí jazyk zůstal symbolem uzdravení až do hlubokého středověku, Aeskulap byl často zobrazován s holí obtočenou hadem. Aeskulapova hůl je i dnes symbolem lékařství.

Hippokrates – kdo by neznal toto slavné jméno starořeckého lékaře, který léčil ze svého sedátka, umístěného pod platanem. Byl prvním lékařem, který své pacienty podrobně vyšetřoval a zavedl učení na skutečných případech. Je to metoda, která existuje v současné moderní medicíně. Hippokrates sám nikdy nic nenapsal, ale jeho žáci vytvořili úctyhodný soupis jeho učení v 72 dvou svazcích, které se nazývají Corpus Hippocraticum[1] a uvádí se v nich 350 druhů léčivých rostlin. Mezi jinými: máta, rozmarýn,tymián,anýz,hřebíček,skořice a lopuch.

Po Hippokratovi přišel Theophrastus (372-285 př. Kr.) a byl významným zakladatelem botaniky. Připisuje se mu autorství spisu Historia plantarrum (Úvod k rostlinám) a De causis plantarum (O pěstování rostlin).

Většina z 550 rostlin jím uváděných druhů byla využitelná v lékařství. Zajímavost : po své smrti odkázal svému příteli Aristotelovi svou krásnou zahradu.

Poznámky k textu

[1] Corpus hippocraticum přinesl mimo jiné ideu lékařského tajemství, jak je známe dnes. Byla součástí tzv.Hippokratovy přísahy.

Další dílo - Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovují se v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie.. Hippokratés poukazuje na souvislosti způsobu života, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.

Jiné Hippokratovy texty obsahují autorovo tehdy klasické pojetí nemoci jakožto nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv -: černé žluče, žluté žluče, krve a slizu (tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos). Některé jeho spisy se nacházejí v Alexandrijské lékařské knihovně.

Botanické spisy Aristotela, nejvýtečnějšího přírodopisce starého věku, se ztratily; žák jeho Theofrastos (okolo r. 300 př. Kr. ) zanechal některé spisy. Byl nazýván »otcem rostlinnictví« ; avšak tyto a kapitoly o rostlinách v kompilační Historia naturalis Plinia staršího (†79 po Kr.) nevydávají valného svědectví o pokročilosti tehdejších prvotin botanických. Nejvíce proslul ve star. věku Dioskoridés, řecký lékař z Malé Asie v I. stol. po Kr.. jenž ve své Materia medica popsal ovšem velmi stručně a nedostatečně, hojně medicinských rostlin. Tento spis považován v celém středověku za první autoritu, a celý středověk až do konce XV. století nevydal ve své vědecké neplodnosti žádného samostatnějšího spisu botanického, nýbrž všeliká činnost botanická obmezovala se na studium a vykládání tohoto díla Dioskoridova. Vlastně tedy první stará doba končí Dioskoridem; mezi ní a dobou střední leží čtrnácte století, v botanickém ohledu téměř úplně neplodných.

[3] Galén se narodil v Pergamu ve starobylém státu Mysia (dnes Bergama, Turecko). Zabýval se zemědělstvím, architekturou, astronomií, astrologií a filosofií. Po smrti svého otce (asi roku 148 nebo 149) studoval dalších dvanáct let lékařství ve městech Smyrna, Corinth a Alexandria. Poté se roku 157 vrátil do svého rodného města jako lékař a tři až čtyři roky ošetřoval a pečoval o zraněné gladiátory. Za tu dobu se mnoho naučil o lidském těle a lékařských postupech, zejména o léčení úrazů a zranění, které označoval jako okno do lidského těla. Všiml si, že když se přetne nerv, ochrne sval, který k němu náleží, a že žílyvedou krev a ne vzduch, jak se mnoho lidí té doby domnívalo. V něčem se, dle mínění moderní medicíny, mýlil - třeba že lidské zdraví závisí na rovnováze čtyř tekutin: krvi, hlenu, žluté a černé žluči. Ale i přes své omyly se stal lékařem římských císařů a dosáhl velkého ohlasu. Například jeho pouštění žilou (phlebotomie, bloodletting) přetrvalo v medicíně až do devatenáctého století!

Když mu bylo dvacet let, strávil čtyři roky v chrámu jako therapeutes (pomocník, ošetřovatel) boha Asklépia. Galén vykonával odvážné a náročné operace, včetně operací oka a mozku, což se po následující dvě tisíciletí ani nezkoušelo!

Do Říma odešel roku 162.