Kam všichni odešli - část druhá.

Občas je dobré přeskládat knihovnu a oprášit knihy, které byly někým zastrčené v druhé řadě. A najednou se vrátí chvíle, na které dnes už nemyslíte, protože přišla jiná doba - bez poezie. Vzpomínka na brněnské básníky. 

Byly doby, kdy jste je potkávali, brněnské básníky, s trochou štěstí v brněnských ulicích a nebo v kavárně - "hele - není to pan Mikulášek?";Opět se ohlížíte a vidíte prořídlé davy lidí, které někam směřují, v jiné době a za jiným cílem s jinou náloží, která tíží a není pro ni útěšných slov. Nevím, jestli současná mladá generace horuje pro poezii a možná, že na ni není ani ve školách ve výuce místo. Nedělám si iluzi, že tato vzpomínka vzbudí v někom touhu přeskládat knihy, které celé roky pobývají v knihovně a "tiše si mezi sebou šeptají" objevit sbírku básní, kterou si někdo v rodině kdysi koupil v knihkupectví na České a pak někde v kavárně nebo na jiném místě vložil mezi stránky záložku, aby věděl, kde přestal vlastně číst a od které chvíle se odvíjela pauza do chvíle, kdy kniha se ocitla jako odložená v druhé řadě na regálu knihovny. A tak je to i se zapomenutými časy, v nichž se sice odehrálo na chvilku něco důležitého a cosi jiného ho překonalo a pak se to zase vrátilo ve chvíli, kdy ho bylo třeba jako chléb z nebe. Život není peříčko, nedá se nic dělat. Ale ještě tu je ta poezie ve starých vydání v regálech antikvariátů - jak to mohl jenom někdo prodat!    

A tak jsem našla mezi jinými básnickou sbírku "Proudění", v které mám věnování od Klementa Bochořáka, s kterým jsem vedla jako gymnasistka rozhovory, když jsme se potkali. Mí rodiče nebyli zrovna nadšeni, že jsem zahořela pro poezii a též pro brněnskou činohru, ale ta brněnská bohéma nejen mne, ale i mé současníky, pokud pro ně horovali, hluboce a určitě správně a nevratně poznamenala na duši.   

Římské náměstí.

Oldřich Mikulášek.

Na Římském náměstí

už chřadne javor.

Je cosi zlatistého v každém umírání.

Sem tam slétne list

a zkouší, kolik sáhů

má do hloubky hrob léta.

Holubí stín

jej přetne truchlou stuhou,

ale nic nevěstí

na prostranství tak malém,

že by se dalo lehce přejíti

i drobným krokem dějin

od prvních polibků ve skrytém zákoutí

pro osamělý klapot střevíčků,

jež nyní znějí

tímto prázdným sálem.

A ještě jednu krásnou báseň od Oldřicha Mikuláška

Když na Kolišti prší

Když na Kolišti prší

- znáte ten šum-

všechno listí se hned rozpovídá,

a každý cit, sotva se rozhořel,

 vám aspoň drobná kapka hlídá

studenou hlavní a zrovna k duši přilne

- znáte ten lesk -

jak pod svítilnami

se brání nočním chmurám plášť a všichni lidé náhle průsvitní

a všichni lidé náhle každý zvlášť

snaží se stopu těm ostatním splést,

takže se míjejí, jen bičem deště hnáni

- znáte ten chvat 

V poslední době jsem neslyšela, že by se nějaký okruh lidí, určitě vzdělaných a zahloubaných, bavil o tom, že nám chybí básníci, kteří by vnesli  mezi lidi trochu té útěchy či dokonce ušlechtilosti v mysli a eleganci slova. To jsem Vám chtěla sdělit, když jsem objevila mezi knihami  sbírku vzácnou, "Jak lomikámen v dešti 13 brněnských básníků". Po nich se rozhostilo ticho a přišla vřava.