Stát a právo.

Život je vzácný dar a naší povinností je ho naplnit a přinést druhým lidem ty talenty, které se během života objevily jako vzácné a přinesly do světa radost, štěstí, zdraví, pokojnou mysl a obohacení. Všechno má svůj smysl. 

Čas ukrajuje dny a každý den našeho života je nevratný a následující den, který je přítomností se už neohlíží na minulost, jímž je ten včerejšek. Téměř každý den se stane nějaké neštěstí o kterém se dočteme a považujeme tu zprávu jako za  každou jinou. Prostě se to stalo. Vlna předvolební nervozity stoupá a ta je živena mediálními výstupy a zjišťujeme, že nemáme dost lidí, kteří by dokázali  naplnit místa veřejných osobností, které by v dalším období vedli naši zemi k cíli budování demokratického právního státu. To je prosím naše státní zřízení. Nesjednotili jsme se bohužel za dlouhé roky o pojmu demokracie. Každý si demokracii vykládá podle svého uvážení. Není to pouhá svoboda, porovnáme-li demokracii s totalitním státem, to by bylo málo. Konečně, člověk se rodí jako svobodná bytost a během života svobodu ztrácí ne jen proto, že by ji někdo z vnějšku ukrájel, ale díky svému vlastnímu chování a jednání a konání. Stát je politický fenomén a právo zase sociální fenomén a tyto dva pojmy jsou tak bohaté na uvažování, že dokáží naplnit regály knihoven.

Sjednocujícím prvkem pro demokratickou společnost je platné právo. Jsou lidé, kteří hledají v právu morálku. Tedy, vnitřní morálku práva a v jejím rámci by měl být zahrnut právní stát, tedy jinak legalita, jako jsou všeobecné zákony se zákazem zpětné účinnosti. Každý z nás, pokud si to připouští dokáže rozeznat, co je objektivně prospěšné a co prospěšné není. Rozhodně není prospěšné žádné společnosti, aby nechala vyrůstat ve svém středu nenávist, zášť, zlobu a porušování kardinálních morálních zásad, na kterých stojí civilizace a s kterou  upadá. Právo nejsou jen právní normy, které nacházíme v zákonících a ve sbírkách zákonů, ale jsou to i práva nepsaná, etická pravidla, na kterých stojí společenská dohoda, která uznává to, co je státu a společnosti prospěšné a co je zničující. Jestliže právo nestojí pouze na morálce, tak veřejné mínění, kterému se příčí chování a jednání některých lidí nebo skupin morálku vnáší a tomu je třeba naslouchat. Soudy rozhodují o vině a trestu podle právních norem, které pachatel poruší svým jednáním, společnost rozhoduje svým míněním podle své úvahy co je dobře a špatně, pokud jednání některých lidí nebo skupin porušuje společností nastavený řád. 

Myslím, že hlavním posláním politiků je naslouchat veřejnému mínění, kterým vyjadřuje svou potřebu bytí v určitém režimu a oslovuje ty, kteří svobodnou volbou budou spravovat věcí veřejné, co si přeje, aby bylo prosazováno nebo aby to, co odsuzuje, vymizelo z života společnosti a to je amorální chování. To je právě to chování, které přímo právo nereguluje, ale z něhož vzniká mnoho zla. Každý člověk se zdravým rozumem dokáže rozeznat, jaké chování je už za hranou a které lze veřejně odsoudit jako nepatřičné a nežádoucí i pro výchovu mladé generace, která teprve nabývá zkušenosti z toho co je dobře a co špatně a často mají své vzorce chování a jednání, jejichž důsledky neumějí ještě napravit. Těžko jim někdo bude vysvětlovat Desatero, na kterém stojí od pradávná etika, protože na to se zapomíná, jak velkou ochranu poskytují člověku k jeho životu. Je to spolehlivá brzda  před tím, co může život člověka zkomplikovat a tím i společnosti. Myslím, že je čas, abychom se zamýšleli nad tím, jak chceme žít v této krásné a historicky proslavené zemi. My občané České republiky.