Umění a společnost: Velkolepé století

Historický seriál Velkolepé století představuje vládu a osudy Sultána Sulejmana Zákonodárce nečekaným způsobem. Není totiž ani popisný, ani neglorifikuje hlavní představitele té doby,  vypráví příběh, který možná mnoho lidí nezná.

Historický seriál Velkolepé století představuje vládu a osudy Sultána Sulejmana Zákonodárce nečekaným způsobem. Není totiž ani popisný, ani neglorifikuje hlavní představitele té doby, ale vypráví příběh, který možná mnoho lidí neznalo.  V evropských dějinách se Osmanská říše promítá, ale o detailech nás dějiny neinformují, pokud nejsou důležitým mezníkem soudobých dějin. Takže jen víme, který panovník se s Osmany utkal v té které bitvě a víme o bitvě u Mohuče a pak také o přiblížení se osmanské armády k Vídni. 

Ti znalejší však četli určitě román Pád Cařihradu. Barvitá románová freska líčí životní podmínky lidí, jejich myšlení, mravy a předsudky ve středověkém středisku východní civilizace – Cařihradu v roce 1453. Náboženské spory jsou tu především spory politickými a skrytým bojem o moc. Román je psán formou deníku mladého muže, který nedokázal odhalit skutečný smysl své životní pouti a zahyne při obraně umírajícího města. Umírá i jeho životní láska, dcera předního byzantského úředníka, která se obětuje v naivní víře pro své město i za čest rodu, v němž nechyběla zrada.), který napsal známý autor Mika Waltari, od něhož jsme si též rádi přečetli jeho romány: Zázračný Josef, Egypťan Sinuhet, Velká iluze, Jeho království, Už nikdy nebude zítra a jiné romány, a lidé o jeho dílech soudí, že jsou pohodová a zajímavá. Román Pád Cařihradu uvádí čtenáře, nebo zájemce tak trochu na počátek vstupu Osmanů do dějin, takže je pro zájemce docela vhodné si knihu přečíst. Potom je tu ještě jeden román na stejné téma od českého autora Petra Štěpánka, 1453:Pád Konstantinopole – Zrod Istanbulu vydané letos, v roce 2017, ISBN 978-80-7553-154-4.

Stručně k obsahu: zachycuje v širším historickém kontextu, jenž provázel složitý proces vznikání Osmanské říše a její identity. Pro tu bylo dobytí Konstantinopole naprosto klíčové. Kupodivu to však nebyl cíl, ke kterému by Osmanská říše neomylně směřovala od samého počátku. Nicméně přinejmenším od jisté chvíle Mehmed II. pochopil, že ovládnutí Konstantinopole představuje nepominutelný mezník na cestě k dosažení nesmrtelné velikosti říše i jeho samotného.    

Takto vybavení základními znalostmi můžeme již vstoupit do děje seriálu Velkolepé století, který začíná v roce 1520, kdy sultán Sulejmán nastupuje na trůn ve svých 26 letech, aby se po svém zemřelém otci sultánu Selimovi stal osmanským vládcem a u moci zůstane čtyřicet šest let.

Všechny hlavní postavy, které v seriálu vystupují, jsou skutečné historické postavy, což je zajímavé, protože věrným způsobem zpodobnili osobnosti, které skutečně takový příběh, o kterém seriál vypráví, prožili i se svými lidskými chybami, mocichtivostí, žárlivostí, násilností. 

Kromě děje, který je dramatizován intrikami, dvojakostí charakteru, chamtivosti i statečností, pokládá obsah seriálu i další zajímavé otázky obsahu absolutní moci, vnímání mocného panovníka jako otce a současně i vládce; sultán varuje své dospívající syny, aby plnili jeho příkazy, protože je vydává on ve svém postavení, ve své pravomoci a odpovědnosti. Zajímavý je příběh jeho syna Beyazída, který byl natolik šokován popravou prince Mustafy v sultánově stanu před sultánovanýma očima (a volal pořád otče, otče) v době tažení, že ani v případě, že otce velmi miloval nebyl schopen se s ním setkat tváří v tvář, i když možná by si tím zachránil život i život synů a upadl do moci svého bratra Selima, kterého sultán prohlásil za svého nástupce, který ho dal mučivě popravit i jeho malé syny, jak kázalo právo, protože ho vykoupil z perského zajetí dřív, než tak učinil jeho otec sultán Sulejmán.

Na celém zpracování historické látky jsou právě zajímavé dvojaké lidské postoje postav, které jsou současně vysoce postavenými říšskými úředníky s velkou pravomocí a současně lidmi, kteří se zaplétají do kliček, smyček a her ostatních lidí kolem nich a dostávají se k nebezpečnému ohni sultánovy absolutní moci. Takovou nebezpečnou hru též hrál Ibrahim paša, kterému sultán svěřil obrovskou moc, bohatství a všechno, čeho jiní lidé ani nemohli dosáhnout, slíbil mu, že mu nesáhne na život a možná, že strach z té neomezené moci, kterou požíval, a bohatství i strach ze sultánovy moci ho dohnal k takovým činům, které ohrožovaly sultánovu moc a vlastně i říši. Snad podobným způsobem jednal i jeho syn Mustafa, který si neuvědomil, že nemůže vždy spoléhat na otcovskou lásku a byl též mučivě popraven. Po těch zradách svých nejbližších sultán upadá do vnitřní temnoty a nevyléčitelné nemoci. I když na něho dopadá stále odpovědnost za říši, za plnění zákonů, v čemž se dějí tato dramata, vystupuje stále z těch temnot jeho lidská stránka, totiž schopnost odpouštění, žalu a soucitu.

Seriál je pojímán sice jako historicko-romantické dílo, ale romanticky rozhodně nevyznívá ani láska Hűrem Sultan, prahnoucí po pomstě za vyvraždění rodiny osmanskými vojsky, zneužívající sultánova vzplanutí, který možná zkraje v ní vidí ženu, v níž naplní své milostné city a úniku z nekonečných svárů svých blízkých. Spíš by se dalo říci, že je to psychologicko-historický příběh, který by se dal ztvárnit i o dějinných událostech té doby v evropských dějinách.

Neklidné doby, zneklidňující dějiny

Připomněla bych hrůzostrašnou Bartolomějskou noc z roku 1572, kterou ztvárnil Alexandr Dumas v Královně Margot, Masakr hugentů ve Wassy v roce 1562. Připomněla bych též osudy hraběte Egmonta (1522 – 1568), který byl popraven stětím.

Nutno podotknout, že v pozadí děje byla vybrána opravdu krásná hudba, doprovázející různé epizody, krásné interiéry, kostýmy a šperky, kterými se postavy vyloženě honosily. Herci jsou mladí krásní lidé, kteří se pustili do odvážného projektu. Myslím, že seriál stojí za pozornost. Nelze taky opominout krásné záběry na Istanbul a možnost se podívat krátce i na historické památky.