Společnost: Vnitřní život člověka

V tomto článku nabízím podzimní rozjímání nad knihou Martina Bubera Já a Ty. Třeba si ji někdy přečtete a přeji, aby vám přinesla pěkný pocit i řešení některých problémů, které vás možná trápí.

Možná, že jste někdy četli slavnou knihu od Martina Bubera Já a Ty.  Zpočátku je obtížné pochopit pojetí bytí, o kterém v knize rozvíjí své myšlenky, takže text není zprvu pochopitelný, pokud ho jen přejíždíme očima. Není to text pro informaci, ale pro hluboké uvědomění si vztahů Já, Ty, On, Ona, Ono. Problém bytí však náš přítomný svět nijak nepálí. Dokonce se mi zdá, že si mnozí myslí, že máme ten problém vyřešený. Ale to si jen myslí. 

Cit: Dvojí polarita bytí

Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje „Ty". Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není „ty", nýbrž které je obklopeno množstvím „obsahů", má jen minulost, nikoli přítomnost. Jinými slovy: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a užívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předměty. Předměty však patří tomu, co už bylo. Přítomnost není prchavá a pomíjivá, nýbrž ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, nýbrž zastavení, ustání a ztuhnutí -jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění. Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnosti, předměty v minulosti.

Někdy se mi jeví, když se tak začtu či zaposlouchám do nějakých výpovědí o čemkoliv, že se nemluví a nepíše o živé přítomnosti, ale stále o něčem, co už v přítomnosti není. Jakoby neustále a trvale proudící vnitřní život v nás neexistoval, jakobychom chápali přítomnost jako shluk nějakých instinktů, které jsou jako červená signalizující světla, varující před tím čím oním nebezpečím úrazu či možného konfliktu. Až nebezpečí pomine, zase se schováme do své schránky a odháníme od sebe ty vnitřní výzvy,které nás nutí přemýšlet o přítomnosti Ty a vyvolávají v nás "nepohodlné" pocity. Je asi lepší setrvávat mezi předměty, protože je považujeme za vyřešené, ale na něco přeci musíme myslet, většinou na minulost, která je však za námi.  

A tak se neustále ocitáme mezi minulými ději a věcmi, o kterých dobře víme, že je nelze vrátit do původního fungování a stavu. To je kámen úrazu našeho současného života, odmítání se potýkat s přítomností, která si vyžaduje pohnout naši mysl dopředu a tím měnit své vnitřní postoje k problémům, která vznikají právě z těch útěků do nepřítomné minulosti. Jsme zavalováni informacemi, které přijmeme jako doručený balík a neuvažujeme o jejich kvalitě a poplatnosti přítomnosti. Stojíme na místě, kde si připomeneme něco z minulosti, co bylo příjemné a na okamžik nás vzpomínka potěší. Je to pryč.

Mnozí lidé si myslí a také to svým jednáním dokazují, že naslouchání a respektování vnitřního života je něco z náboženské oblasti, co není třeba v naší sekularizované společnosti pěstovat, že stačí jen plnit to, co je po povrchu a na co je vidět, co lze nahmatat, protože to je vlastně jsoucí. Ale každá chvíle, v niž se propojujeme s tím Ty je právě ta přítomná plynoucí, nově úžasná a životodárná. 

Cit: O světě idejí a lásce

Tuto podstatně dvojí povahu světa nelze překonat tím, že se budeme dovolávat „světa idejí" jako něčeho třetího, co je nad protiklady. Neboť to, o čem hovořím, je skutečný člověk, vy a já, náš život a náš svět, nikoli nějaké já o sobě nebo nějaké bytí o sobě. Pro skutečného člověka však prochází pravá hranice i napříč světem idejí. Mnoho lidí, kteří se ve světě věcí spokojují tím, že je zakoušejí a užívají, si ovšem k tomu všemu a nad tím vytvořilo stavbu z idejí, v níž nalézají uklidňující útočiště před nicotností, která doléhá. Odkládají na prahu šat nemilé všednosti, oblékají čisté prádlo a osvěžují se pohledem na prvotní bytí nebo na ideál, na nichž se jejich život nepodílí. Často jim dělá i dobře, když to mohou hlásat. Lidstvo, které si takový člověk představuje, postuluje a propaguje patří k pouhému „Ono". Ale takové lidstvo nemá nic společného s živoucím lidstvem, jemuž lze vskutku říkat „ty". Nejušlechtilejší fikce je fetišem, nejvznešenější fiktivní smýšlení je nepravostí. Ideje netrůní nad našimi hlavami - stejně tak jako v nich nesídlí -: ony mezi námi chodí a obracejí se na nás. Politováníhodný je ten, kdo nechává základní slovo nevyřčeno, ubohý však ten, kdo jim místo něho odpovídá abstraktním pojmem nebo heslem, jako by to bylo jejich jméno! Že bezprostřední vztah zahrnuje působení na protějšek, to je zřejmé na jednom ze tří příkladů: Bytostný čin umělce určuje pochod, v němž se tvar stává dílem. Protějšek se naplňuje setkáním, vstupuje jím do světa věcí, aby tam nekonečně působil, aby se z něho nekonečně stávalo „Ono", ale stejně tak nekonečně zase „Ty" -aby obšťastňoval a inspiroval. „Ztělesňuje se": jeho tělo vystupuje z proudu bezprostorové, bezčasové přítomnosti na břeh existence. Méně zřejmý je význam působení tam, kde jde o vztah k lidskému „Ty". Bytostný akt, který tu dává základ bezprostřednosti, je obvykle chápán jako něco citového a zůstává tak nepoznán. City doprovázejí metafyzický a metapsychický fakt lásky, ale nejsou jeho podstatou; a tyto doprovázející city mohou být nejrůznějšího druhu. Ježíšův cit k posedlému je jiný než jeho cit k oblíbenému učedníku, ale láska je jedna. City jsou něco, co „máme"; láska se děje. City přebývají v člověku, ale člověk přebývá ve své lásce. 

Uskutečnění lásky je to nejvyšší, co člověk může dokázat vůči světu i druhému člověku. A člověk může být opravdu šťastný, když ji dokáže opravdu uskutečnit. 

.