Společnost : O právu a morálce i potrestání bezpráví

Následující článek pojednává o citlivém tématu, o právu a morálce. Není snadné se ho zhostit, ale považuji za důležité o něm uvažovat i přes obtíže, které sebou přináší. 

Nesnadné cesty k potrestání bezpráví

Touto otázkou se zabývalo mnoho velikánů v dějinách, neboť je smutné, že klid a pokojný stav trval velmi krátkou dobu, jak o tom píše Boëthius ve své filosofii utěšitelce. Všimněme si, že lidé se těmito problémy potýkali v nejstarších dobách a k nám doléhají jména antických osobností, poznamenaná právě bezprávím. Ale také jména, která jsou významná hledáním cest k nastolení práva proti bezpráví, i když jsou spojená s násilnými převraty a neštěstím. Nám bude stačit, nahlédneme-li do doby nedávné, kterou ve velké většině pamatujeme, do dějin 20. století, které lidské moderní společnosti zvlášť nezdobí. Jde o totalitní režimy obecně, kdekoliv. Cílem tohoto článku je vhled do problému práva a morálky z pohledu soudu a právních nástrojů k posouzení a odsouzení viny v dobách revolučních zvratů a mocenských změn z teoretického hlediska.  

Hodnocení dějinné epochy

Po pádu totalitních režimů 20, století nebylo snadné najít oporu pro právní postih zločinů o dobové zákonodárství. Represe a teror, které byly nástroji moci, měly administrativní povahu a zákonný právní podklad byl formální. Jedno však bylo výjimečné: nebývalým způsobem se mohl rozšířit zorný úhel právního posuzování stíhaných zločinů a právo se otevíralo k metajuristickým hodnotám a principům. Právní hodnocení zločinů svrženého režimu ale současně i přináší dle Kozáka, "autoritativní hodnocení dějinné epochy, v nichž byly spáchány, což může často přispět ke konstituování duchovních hodnot nově budovaného řádu". I když je právo zaměřeno na reglementaci budoucích právních vztahů, přesto se při aplikaci obrací do minulosti a události hodnotí nejen z jejich důsledků, ale také jako historické skutečnosti. Trest má nejen odstrašit, zajistit úctu právu do budoucna, ale jeho odvěkým morálním posláním je i odplata a tento retribuční aspekt velmi zřetelně vystupuje do popředí v dobách revolučních zvratů a dramatických mocenských změn. 

Exkurz:

Hans Georg Gadamer formuluje poslání historiografie takto: "Historické poznání je vždy dosažitelné v určité historické perspektivě, sám jeho nositel je vždy dějinnou bytostí. Úlohou dějinného vědomí je úsilí o překonání vlastní relativity, které je zároveň podstatou objektivního poznání v humanitních vědách. Toto historické vědomí však nikdy nemůže dosáhnout plného ztotožnění se svým předmětem  ve smyslu jednoty vlastních a cizích názorů a představ. Porozumění dějinám pak vyžaduje vyvinout v sobě řadu perspektiv, jimiž se nám minulost představuje. Samo historické poznání, která nemá povahu vědění absolutně objektivistického, je historickým procesem a historickou událostí".  

J. F. Lyotard, otec postmodernismu, nabízí řešení konfliktů, které vznikají při paralelním využívání odlišných metod jednotlivých vědních disciplín, což bývá často provázeno konfrontací jejich svébytných, paralelních slovníků, partikulárních systémů, které určují vlastní podmínky platnosti jednotlivých výpovědí, tak, se přistoupí k respektování pravidel jednotlivých jazykových her a rozdílností sféry etiky a poznávání, Je přitom nutné se vzdát naděje na nalezení jednotného, hegemonního principu spravedlnosti a spíše přijmout myšlenku L mnohosti spravedlností, z nichž každá je definována ve vztahu k pravidlům specifickým pro příslušnou hru. Žádná z jednotlivých her není přitom správnější neb legitimnější než jiná.

Institucionalizovaný teror

Organizované zlo se od běžné kriminality liší tím, že není pouhým řetězcem izolovaných útoků proti právnímu řádu. Například v procesech se zločiny totalitní minulosti je neochotně připouštěn argument morální ekvivalence mezi obviněným a žalobcem, ale na lavici obžalovaných sedí pouze poražený (k tomu Arendtová). A tak před očima veřejnosti je skryta složitost a mnohoznačnost minulosti, která nemusí být v celé své váze a šíři důsledně pochopena. Ovšem právní nazírání na minulost a na jednotlivé skutky zločinného jednání si nemůže zcela osvojit metodiku a jazyk historiografie, stejně jako nemůže a nesmí si osvojit morální jazyk viny.

Narativní pojetí právního hodnocení minulosti

Kozák upozorňuje, že "aplikace práva se nedostává pouze do konfliktu s historiografií, ale může se zpronevěřit i svým vlastním vnitřním pravidlům a limitům". Důraz na vyprávění příběhu je spojen s rizikem překročení neznatelné hranice mezi kritickou analýzou a morální intuitivností. Aplikace práva vede k povrchnosti, v poznávání zkoumaných jevů, v chování obžalovaného má právní relevanci jen určití konkrétní jednání, klasifikované na základě obecných právních kategorií. Kozák soudí, že úskalí komplexního pohledu na zločiny totalitní minulosti musí být podstoupena, protože pouze vykreslení širších souvislostí projednávaných provinění mnohdy před zákonem legitimuje potrestání osob odpovědných za rozsáhlé bezpráví překračující svým rozsahem možnosti jednotlivce nebo úzké skupiny pachatelů.

Narativní pojetí přesvědčuje posluchače, že pachatel není obětním beránkem a umožňuje objasnit společenskou nebezpečnost posuzovaného jednání (k tomu: Jeruzalémský trestní soud proti Eichmanovi).  

Metapříběh a rozkol mezi právním a morálním odsouzením

Postmoderní liberální pojetí odmítá "metapříběh" a pojetí kolektivní paměti jednotlivých soutěžících pamětí se odchyluje od Durkheimovy koncepce konsensu, který je založený na mravních hodnotách. Do popředí historiografických metod se dostává hermeneutické pojetí, založené na výkladu a interpretaci textu. A tak právo vytěsňuje z veřejné sféry autoritativní tvorby dějin do sféry vztahu poškozeného a pachatele. Zatímco autoritativní právní rozsudek zůstává pouze v rovině trestněprávní, morální odsouzení je ponecháno veřejné sféře, čímž se však neoslabuje právo, protože otevřeností vůči vnější sféře pluralitních morálních soudů je téměř nemožné napadnout rozsudek jinými, než právními argumenty. Otázka pravdivosti hodnoty právních výroků je úzce spjata s tématem interpretace (výkladu),

Objektivita či správnost morálních a právních soudů musí být vnímána pouze v rovině morálních a právních argumentů. Pokud morální a interpretativní argumenty mají smysl a sílu pouze proto, že působí jako součást kolektivního lidského vědomí, nemohou mít absolutní pravdivostní hodnotu.Rozkol mezi morálním a právním odsouzením je jednou z možností rozdílu.

Žalobce v obžalobě, soud v rozsudku, překládají příběh, v němž je člověk zobrazen jako individuální, svobodný subjekt, který se rozhodl jednat určitým způsobem a příběh obžalovaného je teprve dodatečně zakomponován do celkového příběhu dějin a prostřednictvím něho také vysvětlen, Jeho vyprávění je však doménou historiografie, jejíž těžiště, jak praví Kozák, nespočívá pouze v hodnocení a posouzení čin jednotlivce, ale zároveň sleduje dlouhodobé společenské a institucionální změny, jichž jsou osudy jednotlivce jejich nedílnou součástí.

Právní výklad je tak schopen začlenit individuální skutky do rámce dějin pouze na základě jejich typizace a ojedinělý čin se tak stává projevem určitého modelu jednání, jemuž je přiřazen konkrétní dějinný význam a morální hodnocení. Nutnost stíhat zločiny totalitních režimů si vynucuje vměstnat tyto mimořádné zločiny do úzkých právních kategorií a z toho vyplývají dvě volby: revidovat pozitivní právo, nebo před normami pozitivního práva upřednostnit normy přirozenoprávní. Volba první varianty nezbytně svede na cestu, která vyústí v retroaktivní právní úpravu, druhou alternativou je cesta extenzivní aplikace práva. Retroaktivní právní úprava je dílem zákonodárce, reinterpretace stávajících norem psaného pozitivního práva přísluší výhradně soudu.

Obě cesty se liší formálně právními prostředky apologetické argumentace. Rozhodně nikdo nemůže očekávat, že trestněprávní normy budou na případy viníků používány rutinně.   

Zdroje a literatura

Kozák, J. Právně teoretická východiska postihu zločinců totalitních režimů. Právník č. 5, rok 2004

H. G. Gadamer.  Problém dějinného vědomí, Praha, 1994

D. E. Litowitz,     Postmodern Philosophy and Law, Lawrence, 1997

Hannah Arendt,  Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. 

Dostupné z: https://monoskop.org/images/5/57/Arendt_Hannah_Eichmann_v_Jeruzaleme_zprava_o_banalite_zla.pdf. [cit. 08 -01- 2016 ]