Společnost a právo: Účelovost nebo právní cítění?

Opravdu mě velmi zaujaly názory okolo prezidentské amnestie a rozdělila jsem si je na několik hledisek. Kdo je tedy naštvaný a kdo se cítí dobře, kdo je dotčený a komu to obecně vadí. Škodí to právnímu vědomí lidu, lidem, kteří čekali na satisfakci či samotným dotčeným, kteří se tímto sice osvobodili z tenat státu, ale škody, které svou činností způsobili, musí zaplatit?  

Právní vědomí lidu

Podle mého názoru, lidé mají dobré právní vědomí, i když nemají často právnické vzdělání. A myslím, si, že není síla, která by ho dokázala zkazit nebo umenšit. Kromě toho, že lidé ví, kdy mají co zaplatit, aby se nedostali do problémů, nebo to sice a ví, nečiní tak z nejrůznějších důvodů, také se umí pohybovat v současné situaci i v nedostatcích zákonné úpravy pro své životní situace. A nemyslím si, že by amnestie zrovna musela působit na umenšení právního vědomí, ale lidi jsou naštvaní, protože v tom, že někoho za jeho lumpárny zavřou, spatřují - spravedlnost. A o tu tady přeci jde!

... ti naštvaní: Spravedlnost jako satisfakce za utrpení 

Spravedlnost v myslích lidí pracuje jako satisfakce. A pokud nastane, je očisťující. Je to mravní pohled na běžný život ve společnosti - tady a teď, žádné nadčasové teze, očekávání nějakých zázraků od politických změn po volbách. Každý člověk, který je účastníkem právních vztahů, to znamená například jako smluvní strana, jako žalující či navrhovatel atd., očekává, že při jednání na základě svého právního úkonu nebude zaplétán do kliček a smyček, pokud druhá strana udělá nějaký neočekávaný čin, například, že na základě uzavřené smlouvy, a je jedno, jestli za pět set korun nebo pět milionů, mu někdo nezaplatí dílo, služby nebo zboží. A tak podá platební příkaz, návrh na žalobu, pokud se druhá žalovaná strana odvolá proti platebnímu příkazu a zatímco se rozjíždí soudní řízení, žalobce si musí často půjčit peníze, protože mu chybí platba od žalované a dostává se do pekel. A v nich vězí tak dlouho, dokud svůj schodek nevyrovná. To je jen příklad za všechny, při kterých někdo utrpěl ztráty a újmy, které mu změnily život. Bohužel, i na takových případech se lidé vyučí, i když je taková škola života stojí hodně. Mezi tím, tedy nesplacením očekávané částky a rozsudkem soudu, se odehrávají lidské osudy, které mají různou intenzitu utrpení, a to si žádá satisfakci, v intencích zákona.  Protože lidé dobře ví, že v Listině práv a svobod, která je součástí právního pořádku mají zaručena své práva a svobody, která jsou dále řízena zákony, a přes to nejde vlak. Tak chápou právní stát.

... kdo se cítí dobře ...

Pokud má tak rozsáhlá amnestie nějaký pozitivní důvod, který však lidé neznají, jen se o něm dohadují, i když nedoufají, že to bude v obecný prospěch (už ne proto, že ti, co jsou propuštěni, často padají do prázdnoty, nic a nikdo na ně nečeká a než se jim povede se zaplést do nějakého problému, tak jsou na ulici, protože se nikdo nezamyslel nad tím, že by bylo potřeba to nějak sociálně zabezpečit),pak ať někdo to lidu oznámí. Dobře se nebudou cítit rodinní příslušníci propuštěných, protože marná sláva, lidé si na ně budou ukazovat, i když nic sami neprovedli, a nyní nejsou připraveni na návrat svého příbuzného, ani ti, kteří zažívali nějaké velké problémy s chováním svého příbuzného a nyní se budou muset o něho postarat. A nepočítali s tím, tudíž musí upravit svůj rodinný rozpočet a hledět na to, aby se co nejdříve osamostatnil. Cítit dobře se může jen minimum lidí. Ty kteří čekali a jsou očekáváni.

... dotčení lidé ...

Dotčenost spočívá nyní v tom, že obce, kterým přibydou lidé bez domova, bez zabezpečení, bez rodiny a blízkých lidí, vystavení existenčním problémům, nejsou připraveny tento problém řešit a připravit jakousi pomyslnou sociální síť, která by zabránila dalším tragédiím, ať těch propuštěných nebo občanů. Lidé se mezi sebou znají a často si oddychli, když se někdo od nich oddělil. A nyní je problém zpět. Nuže, jsou to i policisté (a to jsou také lidi), kteří často musí obětovat své soukromí na úkor své práce. Mohou se důvodně cítit v hloubi duše zhrzeni. I konečně soudci, přísedící, občanské organizace a jiní zúčastnění na lidských tragédií, které se řešily zákonem.

... lidé, kterým amnestie obecně vadí ...

Lidé nesnáší bezpráví a nespravedlnost, nechtějí se však prát, nechtějí vstávat ráno se strachem do práce, nechtějí se potýkat s problémy a odolávat jakémukoliv násilí svépomocí, která je vždycky na hraně. Jestli má amnestie vyšší politický smysl, o to ať se starají ti nahoře, myslí si, ale teď, aby se každý bál večer vystrčit nos. Ještě, že po městě chodí hlídky, alespoň to. Aby to kat spral! Bručí lidé, protože se bojí toho, že se Petr nebo Pavel vrátí zpět z kriminálu, že jim zase vybere byt nebo sklep.

Pan prezident rozhodl o tom, že provede rozsáhlou amnestii. Advokáti, kteří zastupují poškozené, zuří, soudci se zlobí, policisté mají mnoho práce navíc i obavy, že se jim někdo z propuštěných pomstí, lidé se bojí o majetek a zdraví a propuštění nemají mnohdy kam jít, protože jim nikdo ani kůrku chleba nepodá. Není pro nic připraveno. A proč: protože nikdo nemyslí na lidi, na důsledky, ale na to, že udělá nějaké gesto. Je čas na hlubokou revizi našich zákonů a pravomocí, zejména také na zvýšenou ochranu lidí (ať propuštěných či těch, kteří jsou tím dotčeni) a majetku za nestandardních podmínek, jakou je třeba amnestie. O amnestii by měly vědět předem všichni, kterých se to týká, zejména obce a lidé, ke kterým se někdo vrací nechtěný a neočekávaný. O zrušení amnestie v našem právním řádu by se měla  vést široká diskuse.