Se slavnými v posteli. Část 8 O mesotés

Aristoteles se zmiňuje o takovém životě, který je řízen rozumem a o takový život by měl člověk i usilovat. "Každý člověk" , praví " je v podstatě pouze tím,co je v něm nejmocnějšího a nejvýznamnějšího. Rozumný život je člověku přirozený, protože právě takový život ho dělá člověkem". (Aristotelés, Etika Nikomachova, Praha 1937, str. 244. Ustupujeme od rozumu k vášním, nerozumu a nevypočitatelnosti?

V souladu s filozofem E. Grantem ( kniha The Ethics of Aristotle, sv. 1, Londýn. str. 261) se dá tvrdit, že zákon mesotés, který se projevuje ve statečnosti, uměřenosti, štědrosti a velkomyslnosti je vytvářen ušlechtilý, svobodný a skvělý lidský typ. A pokud se nám podaří ho rozšířit ještě o některé vlastnosti povahy, řeči a způsobů, vznikne typ řeckého občana ...

"Vysvětlení pojmu mesotés"

Mravní ctnost je je sice, podle Aristotela, pevný základní postoj, ale mohou být dány rovněž špatné základní postoje. A z tohoto důvodu  je nezbytné nějaké měřítko pro určení ctnosti. Ctnost Aristotelés blíže určuje s pomocí pojmu střed (mesotés). Střed však není míněn jako přesný střed mezi extrémy, ale střed pro nás, pro každého může být jinde a Aristoteles jej vymezuje negativně jako „ani nadbytek ani nedostatek“ (z knihy Etika Nikomachova  II.5,1106a32).

Co je tím středem?

Ctnost je středem (mesotés) mezi dvěma chybnými nebo strastnými extrémy. A extrémy jsou spojeny s vášněmi – příliš mnoho či málo. Vášně mají vliv na naše jednání o mohou je pokřivit nebo učinit špatným.

Ale nejde o nastolení stavu bez vášní ...

Učení o středu však nechce dosáhnout stavu bez vášní, ale správně zacházet s vášněmi a to vždy dle typu emocí. Učení o střednosti se vztahuje na správné jednání ctnostného i správný emocionální stav, který ctnostného doprovází při správném jednání a přinejmenším ulehčuje správné rozhodování. U takových emocí jako strach, hněv, touha je evidentně obtížné určit jednání podle středu.

S pomocí pojmu  mesotés Aristoteles ukazuje, jak mohou platit tradičně uznávané ctnosti (statečnost, spravedlnost, velkorysost,…) jako správné postoje. Za nesvobodné jednání považuje Aristotelés to, co se děje pod nátlakem z nevědomosti ...

Jsme daleko od ideálu?

Od řeckých dob až po dnešní dobu bylo mnoho typů, který představovaly nějaký ideál. Ideální křesťan, ideální člověk, ideální občan ... všechny tyto snahy vedly k tomu, že se lidé chtěli něčím poměřovat, srovnávat, ale já si myslím, že nejdůležitější je, budovat v sobě takové vlastnosti a směrovat svou přirozenou povahu takovým směrem, že dosáhneme, i při tom, že žijeme v dnešní světě, klidu a prostoru pro svůj šťastný osobní život. A o ten jde. Od něho se odvozují i šťastné a úspěšné mezilidské vztahy, strategie výběru možností činností a pozic v životě a zaměstnání, vytvoření si vnitřních opor pro ty méně šťastné a úspěšné chvíle v životě, které se dostaví a je je nutno překonat. Po roce 1989 jsem čekala, že dojde k změně atmosféry ve společnosti i v rodinách a ve vztazích.

Dočkala jsem se, jenže ...

Schémata a modely chování, jednání, dosahování pozic i výběru se odvozovaly od jiných idolů, které byly zřejmě závislé na tržním modelu : poptávka-nabídka-cena. Ne, proti tržnímu hospodářství nemám absolutně nic. Samuelsona jsem četla a leccos jsem pochopila, nejen pro svou práci, ale také v životě. Však, dokáži odlišit, co je to kramářský způsob a co tržní, protože kramářství a trh přinášejí naprosto jiné požadavky na vztahy a způsoby, jak spolu lidé komunikují. Nějak mi z toho unikl lidský rozměr, ale mohu se mýlit. Třeba ho tam nevidím, a přesto - je tam. A nebo není, když lidé často hořekují nad tím, že se vztahy mezi lidmi rapidně zhoršily na pracovištích, rodinách, ve firmách, ve vztazích?

A že je to prý těmi penězmi ...

Jednoduše řečeno, jak lid uvažuje, možná. Vždyť hlas lidu je hlas boží a tomu já věřím. Ale já bych to asi formulovala tak, že změnou vlastnictví a změnou procesů se změnilo chování lidí a přestali upřednostňovat něco, co jim vyhovovalo v jiných podmínkách. I rétorika se změnila a lidé si navykli spolu hovořit ve frázích, které jsou však zase slovníkem tržních podmínek. Lidé naříkají na lékařské služby, ale lékař se musí řídit pravidly, které mu diktují podmínky, za kterých smí svou činnost vykonávat. Jinak by neuživil rodinu, ordinaci, má velké výlohy, pokud je soukromým lékařem. Taktéž i ostatní profese, s kterými se setkáváme v životě. Řemeslníci, lidé z technických služeb a na úřadech. Všichni hovoří jazykem a řídí se pravidly, které jsou nastaveny změnami pravidel v celé společnosti.

A do toho vzorce nepatří cnosti ...

Alespoň jsem o jejich uplatňování  nikde nedočetla, takže si můžeme myslet, že jsou kontraproduktivní a také nebezpečné vzhledem k prostředí, v kterém žijeme a dokonce i pojmově nesrozumitelné. Nedají se zařadit do dalších vzorců, které však vždy jsou ve smyslu triády poptávka - nabídka - cena. Kramáři nabízejí vychvalované zboží, které je předražené už svou nekvalitou, ale vypadá jako levné nebo v tu chvíli snadno dostupné. Ale dokáží vás tak nadchnout, že si ho bez váhání koupíte, protože chybí rozlišovací schopnost co je dobré zboží a co není, jak kvalitní má být, co má všechno vydržet a zda se dá reklamovat, zda se odstoupit od smlouvy a jak draho nakonec to přišlo, to víme až pak. A tak je to i z mezilidskými vztahy.

Může si člověk vůbec dovolit myslet na zákon mesoté?

Abychom byli dokonale rozeznávali, co je tím středem, musíme mít také dokonalé rozlišovací schopnosti a jasnou představu o tom, co je správné, co není správné a co je středem mezi správným a nesprávným myšlením, chováním, konáním, jednáním. To co máme dělat směrem k plnění našich povinností a získávání našich práv a oprávněných zájmů, k tomu nás vedou zákony. Od toho však nyní odléhněme. Je ještě jeden rozměr, totiž ten vnitřní,  který by měl být naplněn představou, co je správné nebo není správné bez ohledu na všechna jiná pravidla a dostat se do toho zlatého středu znamená uvážit, v jaké pozici umíme, jsme schopni a chceme žít. Protože za šťastný osobní život můžeme považovat jen ten, který je naplněný přiměřenou spokojeností. A tak nezávisle na všech okolních podmínkách, tlacích, problémech by asi bylo přednostní v našem osobním životě vyrovnat správné postoje a špatné postoje tak, abychom se dostali do středu a tak rovnováhu mezi dobrým a špatným udržovali zdravým rozumem.

Asi nic jiného nezbývá ...

Změny v životě lidském jsou normální. Záleží na tom, jak je snášíme, jak jsme schopni se k nim postavit, co z nich vyvodíme pro sebe a jak je uvedeme do středu, který jsme si vytvořili. Protože osobní život v podmínkách, které zažíváme, musíme nějak zjednodušit. Určit si priority a za nimi pevně stát a plnit je. Být spokojený znamená být bez  zbytečných stresů, které jsme si přivodili nerozumným způsobem života, zbytečných problémů s lidmi a rodinnými příslušníky, které musíme pro sebe nějak řešit, pokud je máme a ne jen mávnout rukou a čekat, že čas něco napraví. Cestou k osobnímu životu nesmíme ztrácet, ale nabývat. Ale musíme umět odhodit to, co nepotřebujeme, nechceme a nemáme zapotřebí. Protože právě to nás převažuje na tu špatnou stranu. A současně si tak moc nedopřávejme to, co chceme, ale nepotřebujeme, i kdybychom to měli rádi. Asi tak to myslel Aristoteles a mnoho jiných po něm ...