Proč jsi tak svůdné, baroko? Část 3.4 - Jáchym z Fiore

To, že krize v katolické církvi trvala ještě pár století před dobou, o které zde hovoříme, a která tak neblaze vyvrcholila v třicetiletou válku , je nasnadě.  Od našich alchymistů se vraťme k zápasům, které předznamenaly snahy o změny i v církevních kruzích s vlivem na budoucí otřesy, které nakonec smetly starý svět.  Začalo to ve 12. století... http://www.youtube.com/watch?v=MaGhxwYY1Ho&feature=related

Koncepce třetího věku

Jáchym z Fiore: nová theologie dějin

Jáchym z Fiore (Gioachino da Fiore) se narodil okolo r.1135 v Kalábrii. Poté, co vykonal pouť do Svaté země, zasvětil svůj život Bohu. Vstoupil do benediktinského kláštera v Corazzo, kde se stal opatem. Dlouho se snažil začlenit své opatství do cisterciáckého řádu; ale když je r. 1188 přijali, Jáchym a jeho skupina věřících se již od Corazza odloučili. Roku 1192 založil Jáchym novou misi v San Giovanni di Fiore. Jáchym byl ve styku s největšími postavami své doby: vedl rozhovory se třemi papeži (kteří jej všichni povzbuzovali, aby zapsal svá "proroctví") a setkal se s Richardem Lví srdce (jemuž mimo jiné předpovídal narození Antikrista). Když umíral, byl opat z Fiore jednou z nejznámějších a nejuznávanějších postav křesťanského světa. Měl však také mocné odpůrce, kterým, jak uvidíme, se podařilo připravit jej o uznání. Jeho rozsáhlé, ale obtížné dílo obsahuje řadu exegetických pojednání,jejichž předmětem je nová interpretace Písma. Avšak legenda, která se utvořila okolo Jáchymových proroctví, způsobila, že pod jeho jménem začalo kolovat množství apokryfních textů. Jáchym nicméně odmítal titul proroka. Připouštěl, že mu byl dán dar číst znamení, která Bůh vložil do dějin a která zachoval v Písmu.

Reformní hnutí církve v 11. století

Potrojné schéma všeobecných dějin, které Jáchym stvořil a jeho vztahy k Trojici jsou jistě složitější, neboť Jáchym má na zřeteli zároveň podvojné řady (např. důležité události v dějinách křesťanství mají své předob-razy ve Starém zákoně). Originalita Jáchymovy koncepce je přitom nesporná. Opat z Fiore se především v rozporu s Augustinem domnívá, že po množství útrap poznají všeobecné dějiny epochu blaženosti a duchovní svobody. Křesťanská dokonalost leží v důsledku toho před námi, v historické budoucnosti (myšlenka, kterou žádná ortodoxní theologie nemohla přijmout). Jde totiž o dějiny, a ne o eschatologii, jak dosvědčuje mimo jiné fakt, že i třetí věk pozná úpadek a skončí bídou a zhroucením - neboř jediná neporušitelná do-konalost bude zjevena až po posledním soudu.

Církevní opozice je na světě

Jak se dalo očekávat, právě konkrétní, dějinná povaha třetího věku vyvolala zároveň církevní opozici, nadšení mnichů a lidový zápal. Jáchym je součástí velkého reformního hnutí, které zachvátilo církev počínaje 11. stoletím. Jáchym očekával skutečnou reformu - reformatio mundi pojatou jako nový vpád božství do světa -, a nikoli návrat do minulosti. Neodmítal tradiční instituce - papežství, svátosti, kněžství -, ale přiznával jim spíše skromnější roli. Funkce a moc papežů se tím od základu mění. Svátosti se v budoucí církvi ovládané Duchem svatým již nejeví nezbytné. Kněží sice nezmizí, ale řízení církve bude náležet mnichům (viri spirituales). Bude to ostatně ryze duchovní řízení, nikoli již vláda prostřednic-tvím vnějších institucí církve." Kalábrijský opat se domníval, že dílo Kristovo bude během třetího věku završeno pod vedením Ducha svatého. Nerušila však podobná koncepce ústřední roli Krista v dějinách spásy? V každém případě byl význam, jejž Jáchym přičítal nadvládě duchovniho nad institucemi v budoucí církvi, ve zřetelném protikladu k silám, které zvítězily ve 13. století. Z tohoto hlediska představovala Jáchymova koncepce radikální kritiku církve jeho doby.

František z Assisi

Řád, který vytvořil František z Assisi, pravděpodobně odráží jáchymovské myšlenky. Františkáni se skutečně domnívali, že svatý František svou příkladnou existencí (chudobou, pokorou, láskou ke každému živému stvoření) ve svém životě uskutečnil nový "advent" Kristův. Roku 1254 vypukl v Paříži veliký skandál, když františkán Gerhard z Borzo San Donnino uveřejnil pod titulem "Úvod k věčnému evangeliu" tři texty kalábrijského opata, k nimž připojil úvod a komentáře. Prohlašoval, že autorita katolické církve se přiblížila svému konci a že (r. 1280) se objeví nová, duchovní církev, totiž církev Ducha svatého. Theologové pařížské university využili této nenadálé příležitosti, aby prohlásili žebravé řády za heretické a nebezpečné. Ostatně Jáchym z Fiore již nějaký čas nebyl u papežů persona grata. Roku 1215 bylo jeho učení o Trojici ve vší náležitosti odsouzeno. Po "skandálu" s věčným evangeliem odsoudil papež Alexandr IV. r.1263 Jáchymovy základní myšlenky.

Jáchym a budoucí doba

Jáchym si nicméně uchoval velké obdivovatele, např. Danta, který mu dává místo v ráji. Rukopisy jeho děl se množily a kolovaly téměř po celé západní Evropě. Joachimismus ovlivnil přímo či nepřímo lidi,jako byli fraticelli, beghardi a bekyně, a jáchymovské schéma nacházíme v dílech Arnolda z Villanovy a jeho žáků. Později, ke konci 16. a na počátku 17. století, objevily první generace jezuitů význam jáchymovské koncepce třetího věku. Pociťovaly totiž dramatičnost své doby a blížící se souboj se zlem (které ztotožňovali s Martinem Lutherem!) Jisté nečekané návaznosti na myšlenky kalábrijského proroka lze odhalit u Lessinga: ve své Výchově lidského pokolení rozvíjí tento filosof myšlenku nepřetržitého a pokračujícího zjevení, které se uzavírá třetím věkem. Ohlas Lessingových myšlenek byl značný; prostřednictvím saint-simonovců pravděpodobně ovlivnil Comta a jeho nauku o třech stadiich. Fichte, Hegel i Schelling byli poznamenáni - třebaže z odlišných důvodů jáchymovskou myšlenkou nastávajícího třetího věku, který obnoví a završí dějiny.