Povídka. Seminárka a co všechno způsobila.

Příběh je fiktivní, je psán v ich formě. Postavy příběhu jsou též fiktivní. Snad se takové příběhy nedějí, možná, že v jiném světě a mezi jinými lidmi.

A to nedávno mě požádala jedna slečna, dcera mých přátel, zda bych s ní nemohla probrat téma její seminární práce na téma Bůh a člověk.

Byla jsem velmi udivená, jak k tomu tématu přišla a zeptala jsem se, proč si ho vybrala. Na právnické fakultě je výběrový předmět Církevní právo nebo latina. Zřejmě slečna nechtěla riskovat, že by zkoušku z latiny neudělala, a tak se rozhodla pro církevní právo, ale její rozhodnutí bylo ještě riskantnější.

„Tak náš přednášející církevního práva nám dal volnou ruku, abychom si vybrali něco originálního, co by jiného nenapadlo.“

„Jak tě napadlo zrovna téma, „Bůh a člověk?“

„Jednak proto, že by to napadlo málokoho, tak se mi to zdálo, že je to originální a taky proto, že mně to zajímá.“

Z jejího výrazu tváře jsem pochopila, že se chce dopídit k nějakému výsledku a že očekává, že se sama něco dozví o něčem, co sama neví.“

Napadlo mě, že by se mohla obrátit na farního kněze z jejich farnosti, a požádat ho o diskusi na toto téma.

„Já do kostela nechodím a naši taky ne,“ řekla a sklopila oči.“

„Nuže, ty jsi si vybrala téma, které se spíš hodí na teologickou fakultu a  myslím, že i tam by se ti nemuselo podařit tu seminárku napsat tak, abys dostala vytoužené kredity.“

Hluboce si povzdechla a vypadala nešťastně.

„Táta měl pravdu, kdybych se přihlásila na medicínu, nemusela bych mít takové problémy.“

„Tak bys měla zase jiné“, řekla jsem a v duchu jsem se musela usmívat. Jevilo se mi to tak, že slečna a zřejmě i mí přátelé si pomysleli: „Po gymplu se přihlásí slečna na nějakou vejšku a nějak to udělá, však to zase není takový problém.“ Tak lehkomyslná úvaha, že je vlastně všechno jedno, ono to nějak vyjde, vyšlo to i jiným, je velmi riskantní. Slečna je tou následující generací, která vchází do jiné situace, kterou nemá dost zmapovanou a je tak odlišná, že nemá k dispozici žádné vzory a ani rádce z předešlé, rodičů či prarodičů. Vždycky se najde pro studenty nějaký chyták, který je katapultuje jinam, než si vybrali a velmi brzy se setkají se stresem, s kterým si ještě nedovedou poradit. Jo, jenže já jsem v té situaci se slečnou také měla stres. Podívala se na mě přes své dlouhé řasy perfektně nalíčené a nekompromisně se mně zeptala:“ Tak vy mi asi nehodláte pomoci?“

Zamrazilo mě v zádech. Znělo to tak trochu výhružně jakoby si už před tím, než vešla do mých dveří, si byla jistá, že to napíšu místo ní a že to rodiče zacvakají. „Hodlám ti pomoci,“ řekla jsem, zatykala jsem ji, protože ji znám už od dětství.“

„Asi ne, jak to vidím,“ řekla namíchle, vstala  poslední zvuk, který jsem zaslechla, bylo bouchnutí dveří u vchodu mého bytu.“  

 Čekala jsem, co bude dál a nečekala jsem dlouho. Zazvonil mobil a já přijala hovor.

„Tak hele, holka mi tu brečí, že jsi ji odmítla pomoc. jako by s zapomněla, co jsme pro tebe udělali, když jsi potřebovala pomoc matce a zachránili jsme ji život. To je ta tvá vděčnost?“

Nechtěla jsem se hádat. Za pár minut zazněl zvonek u dveří. Vstala jsem a šla otevřít. Na prahu stála rozčilená Hanka, její matka.

„Co si o sobě myslíš?“ řekla výhružně.

„Já si mám o sobě něco myslet? Nemělo by to být naopak?“

„My si najdeme někoho jiného, za ty prachy, co mu dáme to udělá a za pár minut. Ta práce má mít pár stran.“ My jsme mysleli, že když jsi taková pánbíčkářka, že je to pro tebe hračka a je vidět, že předstíráš něco, co není pravda.“

„A kdybych to napsala za ní, to by byla pravda, že je to její práce?“ podle výrazu jejího obličeje jsem pochopila, že je mezi námi konec a tím to nekončí. Pomluvili mně, kde mohli a já jsem váhala, zda bych neměla změnit bydliště i pracoviště. V těch úvahách se mi chtělo plakat, ale pak mě napadlo, že mě to vyvedlo z područí zla.

Můj život nabral jiné obrátky.