Politika je věc veřejná na sociální půdě.

Na první pohled se zdá, že společnost rozdělují názory na situaci, která je složitá a v ní se projevuje zranitelnost hodnot a nutnost dosud ustálené hodnoty zvážit a neobávat se jejich přehodnocování. 

Zdrojem politiky nejsou jen názory o tom, co se má dělat a naopak co se dělat nemá, jak o tom diskutují osobnosti ve veřejných vystoupeních a jejich názory a závěry jsou chápány jako berná mince, Jenže, zdrojem politické moci nejsou jen jednotlivci,  kteří se zavázali svou vůlí a přesvědčením vstoupit do sféry věcí veřejných, v nichž hodlají poskytovat své odborné služby v různých oborech, které jsou potřebné pro fungování demokratického právního  státu, který je součástí mezinárodního společenství ve vzájemných vztazích. Takovým rozhodnutím jedince vstoupit do politiky a tím i do správy státu  vyžaduje odbornost a zkušenost z předchozí úspěšné činností v komunální politice. Nestačí jen představa o tom, jak bude takový jedinec mířící na ministerské křeslo úřadovat a chápat to jako kariérní záležitost, kterou hodlá udržet po dobu výkonu mandátu, pokud je pověřen k takové činnosti, ale musí vzít na vědomí, že stojí před vyspělou společností, která se nespokojí jen tak ze vším, co se jí nabízí a po zkušenostech z minulých období od roku 1989 má představu o tom, že po vzniku obnoveného státu se nemůže vázat na rezidua z minulosti., protože mnoho toho, ztratilo nejen platnost, ale také schopnost k fungování a udržitelnosti stability současného státu a jeho společnosti občanů. 

 Společnost není převážně zaměřena na vnější cíle. Společnost je chápána dvěma způsoby - jako souhrnný pojem, jako shrnutí všech jednotlivých sociálních jevů. tedy všech sociálních vztahů a skupin, všech norem a institucí, což je agregátní pojem a zůstává otevřená otázka, zda mu něco v sociální skutečnosti odpovídá. Společnost spojená svou historií, která je přítomna  jako přetrvávající nezrušitelné tradice, může vzbuzovat dojem něčeho všemocného.  Žádný jedinec, ať už jakkoliv mocný. není pánem nad celkem  společnosti v jejich dějinách a stejně tak málo je úřadem nebo institucí.

Princip znamená počátek nebo zdroj a v etice jsou principy sociální zásady jednání . Rozhodně principy nepopisují žádná hotová nebo ideální uspořádání a nejsou rozhodně žádnými konkrétními návody k jednání, jsou totiž spíše ideemi, podle kterých se naše jednání orientuje a které je třeba respektovat.

Politické společenství existuje kvůli obecnému dobru, v něm má své nejvyšší ospravedlnění a smysl, z něho odvozuje  své původní a vlastní právo. Obecné dobro v sobě zahrnuje souhrn všech podmínek sociálního života, jejichž prostřednictvím jednotlivci, rodiny a společenské skupiny mohou dosáhnout  svého vlastního zdokonalování. Základní myšlenka je obsažena v principu obecného dobra se vztahuje k personální existenci  člověka ve smyslu její individuální  a sociální stránky.

Politika jako moudré usilování o obecné dobro.  - tato parafráze spojuje výstižně v oblasti politiky hlediska řádu i hledisko jednání, principy o konkrétní situaci. Obecné dobro určuje, o co se má v politice zásadně jednat, moudrost  jako první z kardinálních ctností je schopnost zvládnout situaci z mravního hlediska dobře  (v souladu s principy) a mravně správně, jak to odpovídá dané situaci..

Politické otázky jsou také všeobecně lidskými otázkami, jsou to otázky, které se týkají naší osoby ve vzájemném lidském soužití, proto se týkají nás všech a proto je nelze řešit odborně. 

Politika není ve svém vnějším projevu a v základních motivech jednajících bezprostředně zaměřena na velké hodnoty, mající za cíl obecné dobro jako jsou mír, lidská práva a spravedlnost, nýbrž na prosazování určitých zájmů sociálních uskupení,  politických stran a států. Hodnoty obecného dobra přitom vyžadují jen dodatečnou pozornost, jestliže při střetu zájmů má být důstojné lidské soužití. možné.

Pro politicky činného člověka se otevírá možnost veškerou námahu a umění spojené se zastupitelským obhajování zájmů chápat a vykonávat  jako odpovědnou  službu pro druhé, pro ty, které zastupuje. Z normativního hlediska  lze označit politiku za umění vzájemně zprostředkovávat při odpovědnosti vůči druhým stále  spolu konkurující a vzájemně si odporující zájmy skupin lidí a politických sdružení tak, aby mohlo být zachováno snesitelné soužití ve vzájemných vztazích,.

Instituce a zákony mají umožňovat rozvoj rozmanitých sil a zájmů ve společnosti, povzbuzovat je a zároveň je vždy v potřebné míře zapojovat do služby k obecnému dobru.  Dobré instituce neomezují člověka při sledování zájmů, nýbrž zprostředkovávají mezi zájmy a obecným dobrem. Tím dávají občanu určitou jistotu, že může v rámci platných zákonů sledovat své zájmy.