Politika a volby: Nespokojenost pramení z nevědomosti

Patřím k lidem s hlubokým sociálním citem, a také mám upřimnou úctu ke své zemi, České republice. Vím, že tu chybí spousta věcí a činů, které by mohly vést ke spokojenosti a harmonii ve společnosti. Agresivní škrtací politika vnesla do společnosti nesoulad, existeční strach a nedůvěru. Ale díky problémům, které námi prolínají, nejsme dost kritičtí k lidem, kteří se o leččems vyslovují a automaticky přejímáme jejich názory, protože si myslíme, že nás svým volebně nekompromisním postojem ke křiklavým negativním jevům  ochrání před pociťovaným nebezpečím, úzkostí z budoucna, která je v lidech živena stejnou měrou, jakou byl lid živen optimistickým pohledem do budoucnosti v minulých dobách. Já však do budoucnosti hledím se střízlivým optimismem a znepokují mne některé jevy - třeba události kolem restitucí, tentokrát i z jiného pohledu.           

Via negationis

Ateismus je vnitro křesťanský jev a závisí na představě o Bohu. Ateisté nenegují Boha, ale představu o Bohu.  To je důležitá okolnost a v návaznosti na postoj paní spisovatelky Procházkové, kandidátky do Senátu,  k církvi a potažmo k restitucím, se zamýšlím nad stavem její mysli směrem ke společnosti. Ona o sobě netvrdí, že je ateistka, ale věřící a dovolává se svého románu "Beránek", který pojednává o Ježíši z Nazaretu a jeho skupině příznivců. Svým způsobem je to kniha chytrá, autorka si hraje s tématem a v naší české literatuře mezi čtenáři i byla úspěšná. Stejně tak Messadié se chopil kdysi fascinujícího příběhu Ježíše z Nazaretu. Oba tito autoři, ač jsou sobě vzdáleni, a nelze jim upírat upřímnou víru, protože jejich knihy jsou výpovědí jejich vztahu k Bohu a i samotnému příběhu z nitra jejich mysli, předávají své pocity, postoje a city v souladu s dobou a přáním zmírnit drastičnost evangelijního příběhu a živit sebe i ostatní, kteří knihu přečtou nadějí, že fenomén Ježíše neupadá ani golgotskou tragédií a mysteriem Vzkříšení a přežívá i po tom, však v jiném příběhu, než je ten uznávaný ve víře.

Apokryfy a dogmata

Tedy jde o romány apokryfní a mezi lidmi úspěšné, pokud se touto tématikou zabývají. V tomto ohledu lze říci, že oběma autorům, stejně jako jiným, posloužil Ježíšův příběh k podobné úvaze, která jde však mimo oficiální učení katolické církve. Psaní apokryfních děl nesměřuje ke katolické církvi, která nemůže své učení změnit, ale k lidem, aby viděním autora čerpali naději, protože život Ježíše Nazaretského z každého pohledu je inspirativní a stále živý v hledání zdrojů k životním událostem každého z nás a autoři nijak nenegují jeho přínos. Ale také nepřispívají nijak k budování jednoznačného prostoru judeo- křesťanské civilizace, která je nám vlastní a která prošla ohněm muslimské expanze v historii a ani dnes nemůžeme žít do blízké budoucnosti zcela bezstarostně. O tom však zmíněno níže. Rozpolcenost elity, která se vyslovuje k samotným základům naší evropské civilizace, je patrná. I kdy vzešla z řecko-římského dědictví a dále pokračovala při budování křesťanství v evropském a mimoevropském prostoru, má své základy v historii, která zaznamenává pohnuté doby hnutí heretiků,  na které se nelze dívat jednostranně ani dnes.  Ale pokud někdo chce posuzovat věci upřímně, měl by se zahloubat s veškerou vážností do evropské minulosti, která nás stále dobíhá. ať chceme nebo nechceme. A současné žabomyší spory s církví mohou přerůst v nežádoucí konflikt. Uvědomuje si to někdo?   

Hlas rozumu a hlas emoce

Pozoruji celé dění kolem převodu majetku a snažím se v něm vyznat z pohledu revoltujících. A chápu, že od pobělohorské doby se v Čechách usídlily jiné ideje, než tomu bylo v jiných zemích, vůči rekatolizaci a na neznalého čtenáře to dělá dojem, jakoby si tady církev dělala, co chtěla. I v jejím středu probíhaly změny názorové i politické. Složitý vztah mezi státem a katolickou církví, který je nejen součástí českých dějin, ale také dějin evropských, je chápán opačně, jakoby se stát vymaňoval z církevní moci, ale bohužel pro ty, kteří to tak chápou, to rozhodně tak  neprobíhalo. A každý, kdo se o současné dění zajímá a chápe, že se v určitých souvislostech opakují dějiny v tom dost nebezpečném bodě, totiž ve sporech státu s církví, v který tato situace jistě vyvrcholí, je znechucen dílem proto, že v naší moderní době se zase odehrávají staré události a dílem proto, že i ti, kteří nejsou obeznámeni s historií už předem se dívají na tento problém zkresleně, a pokud kritizují, tak emotivně a ne přes hlubší znalosti, protože nelze opomenout historické události, které stále v Evropě doutnají již od 7. století našeho letopočtu a vybuchly ve 12. století a dál napříč nejen samotnou Evropou. Neboť podle statistik, které uvádí ve svém článku pan Závladský, je situace skutečně závažná, protože judeo-křesťanský prostor se skutečně vyklízí dost velkou rychlostí. Nestojí to za zamyšlení?  

Události 12. - 18. století byly pro Evropu dílem tragické, dílem úspěšně směřovaly k pokroku 

I já velmi upřímně přemýšlím nad roky, kdy jsem hltala Husitského krále od Třebízského, Jiráskovy knihy. Sebrané spisy obou pánů spisovatelů se v naší rodině přemisťují do knihoven z generace na generaci, a tak je vlastním já, protože jsem je dostala odkazem a přes jejich hřbety plynou vzpomínky na mé předky, stejně tak vychované odkazem národního obrození. Ale současně chápu i realitu, a tak mi neunikají souvislosti s velkým násilím, které se v Evropě v historii odehrávalo v dobách  katarského hnutí, hugenotů či  jakobínského hnutí a apod., které zachvátily a změnily téměř celou Evropu. Závažné politické události, která Evropa zažívala i v době třicetiletých válek, je nutno chápat objektivně, i když srdce člověka se naklání na stranu, kam ho táhli předkové a jejich dílem jsme dědici jednostranného výkladu dějin, které samozřejmě směřovaly k zničení předchozího světa, který byl dílem spjaté světské a duchovní moci.  

Křesťanství a islám - kdo z koho

Půl tisíciletí trvalo křesťanskému hnutí formování dogmatu jakož i budování moci v Evropě. Mezitím se Východ rozešel se Západem a spory, které provázely historické události ve smyslu sporů státu a církve, ve smyslu sporů v církvi samotné a zastavili  až muslimové, kteří se chystali dobýt Evropu. Nastal čas bojů s islámským vlivem, který zastavil Karel Martel, ale tím to nekončilo, protože Evropa se dostala do velmi obtížných válek s Turky, které ji, z určitého pohledu vrhly ve vývoji zpět. Tyto války stály Evropu mnoho sil, mnoho peněz a životů a jistě i obecnou kulturní újmu.

Závěr

Chápu, že mnohý čtenář si řekne, že moje obavy jsou přehnané. A já si myslím, že hrdost nad ateismem, který stejně tak jako tak koketuje s různými náboženskými směry myšlení, je v této době dost kontraproduktivní, pokud se neprosazuje filozoficky, srozumitelně a bez zbytečného útočení na církev. Naše země, která je nám jistě všem drahá, vzešla z tradic, které dnes vehementně popíráme. A nesmíme zapomínat, že náboženství stále ve světě hraje klíčovou roli, alespoň co se týče muslimů, které jsou s ním jednoznačně silně propojeni. Lze si jen domyslet, že brzy nebude naše upadající kultura, tak jak to dopouštíme, třeba nevědomky, nikomu stát v cestě. Každý dobře míněný prostředek ke smíru je dobrý. Třeba společenský apel na ty, kteří vrácení majetku církví podnítili, aby řádně veřejně vysvětlili rozpory, které společnost pociťuje, a obě strany se k tomu směrem k občanům vyjadřovaly bez emocí. Podle mého názoru, politizace odluky církve od státu nikomu nepomůže a myslím, že i církevní hodnostáři pochopí problémy, které společnost cítí a kterých se obává. Tato debata, ve světle všech vztahů, které mají, jak to tak cítím já, i historický kontext, by mohla probíhat rychle a mírumilovně a bez drsných následků pro obě strany i do budoucna.