Politika: A kdo vlastně jsme?

Zdá se mi, že se čím dál více rozplývá obraz naší republiky od prvního záměru jejího vybudování do současného stavu, v jakém se nachází a ten stav není o nic horší nebo lepší, než jsou současné ostatní země, které se potýkají s podobnými problémy. Ale tady jsme doma a potřebujeme už konečně vybřednout z rozplizlých kauz a tahanic, pseudoidelálů a pseudohumanitních myšlenek, potřebujeme se vyrovnat sami ze sebou a přestat se dohadovat o každé hlouposti jak líšeňské báby na Zelném trhu. Kalouskova facka se omílá každý den v různých názorech lidí, kteří se cítí být povoláni k tomu, aby se též vyjádřili k té senzaci, že ministr financí někoho "zlískal", nebo "okradl". A opozice jen špičkuje a venkoncem ji nezbývá, než mlčet. Je jasné, že si žádný z jednotlivých ministrů kroky. které dělá nevymýšlí a tak opovrhovaná daň za tuk je navrhována stejně tak v Dánsku jako v Anglii a možná i v jíných zemích. Český národ, jak jsem se ho už snažila několikrát charakterizovat, ovšem z pozice člověka, který nemá jeho duši, není světová velmoc. Ale ve své podstatě, má své dobré stránky i ty horší, ve vzájemném souladu  znící a velmi stojí o slušnou, vyrovnanou politiku. Češi milují svou zemi a nedopustí, aby upadli do bídy a do zapomnění. Jeden moudrý spisovatel mi řekl, abych si zapamatovala, že český národ vzešel z chaloupek ...

V Ústavě jsme si potvrdili, že ctíme svou kontinuitu s minulostí

Mezi dvěma světovými válkami vyrostla generace, která měla velkou šanci, kdyby ovšem záhy nebyla zlikvidována v táborech smrti, dát filozofické, právní a jiné vědecké základy naší zemi. A je možné jmenovat řadu českých vzdělanců, jejichž jména můžeme číst na tabulích v aulách vysokých škol a na pomnících i náhrobcích na českých hřbitovech. Nedovedu pochopit, že se za dvacet let od roku 1989 nenašla skupina dalších vzdělanců, kteří nepokračovali v té záslužné práci a ruku v ruce s budováním kapitalismu v Čechách nedali současně lidem možnost se napojit na moderní a státotvorné ideové proudy, z nichž by vystoupily nové a připravené politické strany vyrovnat změny v ekonomice a sociální oblasti ke změnám velkého přerodu hospodářství, které ovlivňuje téměř všechno, čím jednotlivci, skupiny, vrstvy a celá společnost žijí. Když nyní posuzuji úroveň, do které se česká společnost dostala, běží mi doslova mráz po zádech. A nejen mně, jak se zdá, protože mnozí v zemi cítí, že duše národa skomírá. A tak se budou honem hledat nějaké zdravé výhonky, kterým se nepřesně říká tradice, aby se resuscitovala a národ se zcelil, byl schopný politicky i ekonomicky fungovat pomocí své vlastní iniciativy, nikoliv jen tažený sem a tam do neurčitých a velmi nejasných cílů politických stran, které nejsou schopné tuto důležitou funkci zastoupit a nahradit. A přitom je na co navázat. Sociální oblast není jen opřená o zákony, které říkají, co se nesmí a kam až se smí, jsme příliš zaujati faktem osobních možností, aniž bychom pojímali sociální otázky jako oblast, která vychází z přirozeného a tradičního, to znamená historického pramene, v němž jsou zakotveny etické pilíře. A v současné reformě, která musela nastat, ať by byla vedená z prava nebo z leva, to chybí a proto lidé vidí jen čísla a čísla. Stejně tak u jiných oborů, které jsou neustále zmítány neklidem na politcké scéně, takže jejich budování a formování uniká pozornosti a spíš se přemýšlí, co z toho kdo bude mít a kdo utře.

Proč chybně uvažujeme?

Protože nemáme představu o cílech a prostředcích, jak jich dosáhnout, tedy prostředcích, které jsou v souladu s tradicí a přirozeným postojem, který vyvěrá z přesvědčení, že tak si to národ přeje. Lidé se sice vyslovují ve všech možných formách, co si přejí, ale jsou oslyšeni, protože, a toho si jistě nevšimli, nejsou bráni jako kompetetní síla, která je schopná ovlivnit další budoucnost Česka. Na naší politické scéně, uvnitř politických stran, se nic nemění a přesto tyto politické síly musí přistupovat ke změnám, které mechanicky provádějí jako studenti domácí úkoly. A lidé říkají - to chceme, to nechceme, ne proto, že to považují za dlouhodobě důležité, ale proto, že se to časově bezprostředně dotýká otázek jejich bytí a nebytí a nedohlédnou do širšího horizontu budoucnosti České republiky. Což jim nelze mít za zlé, protože polovičitá vysvětlení ze strany strůjců změn, sahajících tak nanejvýše do horizontu dvou let, jim nenapovídají, co za ty dva roky s Českem bude. Chamtivost vychází ze strachu o budoucnost, nenávist je obrana proti nedostatku a upadající schopnost vychovat na školách lidi, kteří budou schopni svou činností podpořit nejen státotvornost, ale také hospodaření a zdravé sociální klima, je varující. A přitom jsme mohli právem očekávat od reformní vlády, že bude životní otázky řešit ruku v ruce s atributy demokracie, zdravého humanismu a hlavně ve smyslu české tradiční kultury, v níž je obsaženo vše, co národ historicky vybudoval a kam dospěl. Technokratický pohled není vše. A rozhodně se spoléhá na určitou neschopnost rozeznat, co kdo a jak myslí a tak se spoléhá, že to někdo zařídí a ostatní se přizpůsobí, pokud nebudou muset sáhnout na úspory. A to je pro ekonomické, politické a sociální přežití několikamiliónového národu opravdu málo.

Tradice nevyšla z románů, ale z historického vývoje této země

Jestliže se čeští politici ve svých programech neřídí také hlubokým poznáním historických zkušeností a pokud nevznikne moderní právo, které bude schopné čelit podvodům a nezdravým jevům v podnikání i nakládání s občanskými právy ze strany státu, pokud nebude výrazně změněna strategie vzdělávání a nebude obnoveno fungování celé země, doslova celé země k prosperitě a moc nebude soustředěna do míst, odkud se rozhoduje a ne odkud je rozbíjena, pak opravdu tu budeme přežívat ze dne na den a peníze budou unikat do všelijakých projektů, které skončí někde v šuplíku nebo archivním regálu ministerstva, jako nerealizovatelné. Český stát není tržiště, kde je všechno možné k sehnání, ale je to důstojný kus tohoto světa s dávnou historií, v níž hrál, díky umění vládnout, dlouhou dobu významnou roli na budování Evropy. A já bych chtěla upozornit, že tradice, jak se o nich hovoří, není produktem měšťáctví z Poláčkových románů mezi dvěma světovými válkami, ale je vepsána do duše této země daleko hlubšími vrypy z dávné historie. A já bych chtěla vědět, jak by dopadl vědomostní test hlasatelů tradic, kteří na té tradici stavějí a ještě ke všemu se k ní hlásí.

Vzkříšení starobylé strany to nevytrhne

Nemyslím si, že vytažení ČSNS na politickou scénu jako alternativa k sociální demokracii a komunistické straně je šťastný tah. Nemá co přinést, jen odebrat hlasy. Koho a co bude podporovat, jak ji ostatní strany budou brát vážně a co z toho vzejde v čele s Jiřím Paroubkem, který ty důležité rysy, jež měla nést sociální demokracie, nedokázal včas a silně prosadit a navíc se odepsal z mnoha důvodů, je přísliš nejasné. To, co lidé právem v této zemi očekávají, není schopna jedna strana prosadit a jestli se někdo domnívá, že někdo zahodí práci současné koalice na reformách, je naivní. Všichni jsou rádi, že to končí a že nastává doba, kdy se budou uhlazovat hroty. Česká společnost tak jak tak, vchází pošramocená do nového období a já spíš věřím lidem a jejich iniciativám, že se budou snažit seč jim síly stačí, obnovit důstojný a slušný život pro všechny občany v naší zemi a hlavně obnovit mezilidské vztahy, které jsou prachmizené. Nezapomeňme, že hlas lidu je hlas Boží a lidé chtějí mít klid a chtějí slušně žít a nebát se, že každý poctivý krok bude po zásluze potrestán.