Můj rozmarný Bůh. Část 1 - Jsem člověk

Lidé se cítí opět, jako už několikrát v historii - opuštěni. Čím? Necítí bezprostřední odezvu mezi sebou a silou, kterou v sobě pociťují, ale nežijí s ní, a jak to sami pociťují, byť nevysloveně, v sounáležitosti. Nemají možnost svého "spočinutí", protože způsoby, jakými jejich předkové získávali naději, víru a lásku, nefungují. Nefungují proto, že prostředky, které k tomu používali, nemohou současní lidé přijmout. Pro svůj způsob současného života, pro své daleko vyspělejší myšlení a pro své naprosto jiné potřeby. Takový "Bůh", jak jej vnímali předkové prostě už není. Je pravda, že jsme ho dlouho nehledali ...

Kdysi jsem napsala, že nevěřím na astrologii, na všelijaké čáry a magii. Ale to neznamná, že bych tyto nauky a vědy nestudovala. Však to znáte : Předem varován, dobře připraven … Ale já tyto staré vědy přesto ctím, jinak bych nechápala staré texty a staré příběhy, jejichž jsem milovnicí. Má nevíra spočívá v jedné věci – nechci, aby na mne působily, aby byly součástí mého jednání a chování, součástí mého vztahu k lidem, ať jsou mi blízcí nebo vzdálení, ať jsou mou milovaní a nebo jsou mi lhostejní do jisté míry. Nemohou mi být úplně lhostejní, neboť jsem s nimi spojená svým lidstvím. Už nenávist a jiné zlé emoce jsou síly, které působí jako akce a reakce. Nevěřím v sílu prokletí, proklínání a zaklínání, protože moje nevíra je hradbou, která brání tomu, aby na mně něco takového působilo. Ale věřím v Boha, protože si chci s ním povídat, hrát si  a radit se s ním…

Co si uvědomuji jako člověk

Jsem člověk, který prožívá svůj intimní i společenský život. Jsem žena, která si je vědoma svého ženství, mám jisté místo mezi lidmi a také své vazby mezi lidmi. Chci žít v harmonii, abych byla šťastná a být šťastná znamená, pro mne, že nepěstuji a nehromadím věci, které mne zatěžují. Protože na ty věci, které jsou pro mne zbytečné, ale součástí mého standardu, jehož výše a kvalita je mi vnucována společenským trendem, musím pořád vydělávat peníze, abych je udržovala a platila za ně daně. Dále se musím zatěžovat procesy, které jsou v lidské režii, abych peníze získala. Obchodem, z něhož musím mít zisk, ziskovým podnikáním, které mne svazuje se státním uspořádáním, uměním sporně ziskovým, ale vnitřně uspokojujícím, které je obchodem i duševní činností a také jsem svazována: svědomím, odpovědností k těm, kteří jsou jeho poživatelé, citem, který musím ventilovat v nějaké podobě a etikou, kterou se přitom řídím a která je spojena s filozofií a uměním sdělování. Etika pak spočívá v tom, že mé emoce a imaginace nebudou nikdy nikoho poškozovat. To je projev, obsah a forma života jakožto společenského projevu.

Co mne spojuje s duchovní sférou

To všechno, co si uvědomuji, jako člověk, společenská bytost, mne spojuje s něčím, co daleko přesahuje hranice mého fyzického omezení. Jsem účastna a současně součástí, a já si to uvědomuji plně a bezvýhradě, něčeho, co se nazývá, v duchovní literatuře Univerzální mysli. Jsou lidé, kteří si to nepřipouští, jsou lidé, kteří s tím bojují a jsou lidé, kteří v to věří a také lidé, kteří to berou jako normální fakt. A já to pojímám jako fakt, protože jsem působení Universální mysli přijala vědomě a ze vší vnitřní zodpovědností a vědomím jejího jsoucna. A co pro mne znamená? Je to naprosto jednoduché a velmi prosté. Jsem si vědoma toho, vím to, že moje vlastní činy jsou, všechny dohromady, činy mentálními. Cokoliv dělám, vždycky se někde a někdy odrazí zpět. Tedy, já vím, že jakýkoliv můj čin, který vykonám, ať je to pozitivní čin, nebo negativní čin nakonec se na mne odrazí zpět.

Usiluji o stav harmonie

Ne, usilování o harmonii není póza, ale nutnost. Je mnoho těch, kteří o harmonii neusilují, protože si myslí, že je to pro nějaké jóginy, náboženské fanatiky, snílky a jiné lidi odtržené od reality. Tyhle záležitosti jsou v mezích mé poznávací schopnosti. Protože moje činnost není ničím jiným, než akční síla. Nemusím ji vnímat, nemusím se ji zabývat. Mým úkolem je, jako vědomé bytosti, řídit své činy a v jakýchsi etických hranicích, které jsem přijala, je usměrňovat. Aby z mého činu, jednání, chování, konání nezbylo něco, co bych nechtěla, aby se mi vrátilo – někde a někdy. Proto musím své konání a chování, na jehož počátku byl čin, uspořádat do hranic svého etického cítění, do toho bezpečného prostředí, abych se pak nedivila. A jestliže toho dosáhnu, pak se nastolí stav harmonie: ve mně, mezi lidmi, vůči světu.

Je to i o myšlenkách

Věřím tomu, že myšlenka má obrovskou sílu, pozitivní nebo negativní. Uvědomuji si to. Nepěstuji však víru, která je pro mne nedostupná, riskantní a omezující, a to je víra, která je spojena s nevědomím, která se zabývá vzdálenými reinkarnacemi, ať minulými nebo budoucími, protože je mimo dosah mé vlastní poznávací schopnosti. Konečně, co mi pomůže, když mi někdo sdělí, že jsem byla třeba Ašókou? Ale někteří se po tom pídí. Ale já vím, že si svými činy, svými myšlenkami, chováním a konáním v tomto životě sama určuji běh svého osudu v přítomnosti. Ovšem nevím, zda si ve svém přítomném osudu odpracovávám něco z minulosti, z těch vzdálených inkarnacích pro mé budoucí inkarnace. A musím to vědět?

Tak je to mezi mnou a mým rozmarným Bohem.

Díl II: Bůh se mi směje