Marcus Tullius Cicero, řečník, politik a právník.

Samozřejmě, že nelze opominout jeho přítomnost v celé té vřavě, kterou procházel antický Řím v době triumvirátu a jeho konce. Rozpad římské republiky nebyl náhlý a měl pokračovatele ve stoupencích, kteří se nazývali republikáni 

 Jistě mi čtenář promine mé citové zaujetí pro antické dějiny Řecka a Říma, ke kterému se otevřeně doznávám s vírou, že vzbudím v čtenáři mých skromných článečků zájem o tuto fascinující historickou dobu. Najdeme v ní nejen mnoho krutosti, ale též odvahy, odhodlanosti, věrnosti k vlasti a duchovního bohatství, jehož jsme, a to se neobávám říci, dědicové. Michael Grant, autor knihy Dějiny antického Říma měl takovou myšlenku, že kdybychom se oblékli jako Římané, naše chování, jednání i konání by bylo stejné a byli bychom od nich k nerozeznání. Jenže, já doufám, že jsme jiní, něco nám přebývá a něco zase schází díky historickému odstupu.   

Není snadné osobnost Marca Tullia Cicera zasadit do kontextu dění, které se odehrávalo za jeho života a jehož nositelé byli velcí vojevůdci, kteří zapadli do dějin s různými charakteristikami, spády a osobní politikou. Přesto Marcus Tullius Cicero, eklektik a velký příznivec řecké filosofie, ke které se ve svých dílech doznává, stejně jako Seneca a Marcus Aurelius hledali v e filosofii etiku, které se Římanům nedostávalo od vlastních autorů. Hledali a našli a tak jí prodchnuli svá díla, která jsou až do dnešních dnů přínosná. Tak lze také poznat ducha antického Říma.

V mládí měl Cicero štěstí, že měl tu čest se stát posluchačem akademického filosofa Filóna, kterého Římané velmi obdivovali nejvíce ze všech Kleitomachových žáků pro jeho výmluvnost a také pro způsob života. Byl všestranným člověkem ve veřejném životě a Sullův voják. Jeho předností bylo, že se stýkal s řeckými učiteli a zřejmě jejich vlivem se horlivě přimknul k vědám.

A pak přišla velká a nebezpečná kauza.

Sullův propuštěnec Chrysogonos dal do dražby majetek jakéhosi občana, který přišel o život při proskripci a sám ho koupil za dva tisíce drachem. Syn zemřelého, Roscius, se velmi rozhněval a tvrdil že majetek má hodnotu dvěstě padesát talentů. Sulla se rozčilil, že je usvědčován z nesprávného jednání a na Chrysogonův návod obžaloval Roscia z otcovraždy. Spor nabýval velmi ostrý a nebezpečný průběh a proto nikdo nechtěl Rosciovi pomocí, všichni se totiž od něho odvrátili ze strachu ze Sullova hněvu a tak všemi opuštěný mladík se obrátil na Cicerona. Cicero, který byl velmi ambiciózní podlehl přímluvám Rosciových přátel, aby se kauzy ujal a že se tím určitě proslaví. To se nemuselo Ciceronovi říkat dvakrát, Tak tedy obhajobu převzal. A když při vyhrál, sklidil obdiv. Jenže i Cicero se bál Sully a tak se přesídlil do Řecka a dal rozšířit důvod, že je to ze zdravotních důvodů. Jenže v tomto nelhal, protože dlouhou dobu trpěl žaludečními problémy – asi z toho důvodu měl sice hlas plný a silný, což se po řečníku žádalo, ale také drsný a nevycvičený. To se projevovalo tím, že mu při ohnivém a citově zaujatém projevu hlas přeskakoval. A tak přišel do Athén a měl tu velkou šanci poslouchat řečníka Antiocha z Askalónu a byl okouzlen jeho projevem.

Když dostal zprávu o Sullově smrti a jeho tělo a vzhled se změnily, jeho hlas se stal na poslech příjemný a plný a mluvení ho už tolik nenamáhalo, Antiochos ho vybídl, aby se věnoval politické dráze a tak se zase vrátil k řečnictví a probouzet své politické schopnosti. Odjel na Rhodos a učil se od asijských rétorů. Jeden z nich, jmenoval se Apollónios mu řekl památná slova:

„Tebe, Cicerone obdivuji a chválím, je mi však líto osudu Řecka, když vidím, že to jediné, co nám z našich předností zbylo, totiž vzdělání a výmluvnost, se tvým přičiněním stává majetkem Římanů.“

Ve ctižádostivé mysli se Cicero, plný nadějí vracel k politice, ale věštba jeho horlivost otupila. Na jeho dotaz v Delfech, jak by se mohl stát nejslavnějším, dala mu Pythie radu, aby se v životě neřídil míněním davu, ale svým rozumem.

Když se v Římě setkal se svými přáteli a otcem, hnán svou ctižádostivostí a ještě navíc pobízen otcem a přáteli, rozhodl se stát obhájcem. Ale on nepostupoval pomaloučku vzhůru, ale naráz zazářil jako pochodeň v tmách slávou a vyšvihl se vysoko nad ostatní, kteří obhajují na soudě. Některé zprávy prozrazují, že měl v přednesu nedostatky jako Démosthénés (o němž bude v další kapitole řeč) proto se svědomitě učil u komika Roscia a u tragéda Aisópa.

V Kampánii se potkal s člověkem patřícímu ke společenské smetánce, kterého považoval za svého přítele, a zeptal se ho, co se v Římě povídá o jeho činnosti a co o ní soudí, neboť věřil, že město je plné jeho jména a slávy jeho činů. A on mu odpověděl otázkou: „A kdepak jsi byl, Cicerone, celou tu dobu?“. Tentokrát jeho sebevědomí značně pokleslo, jako by jeho pověst zapadla ve městě jako v nekonečném moři a neudělala nic pro jeho slávu. Později si to rozvážil a hodně slevil ze své ctižádosti, protože sláva, o níž usiloval, je něco nekonečného, k jehož hranici není možné se přiblížit. Avšak po celý život mu zůstala mimořádná záliba v pochvale a příliš vášnivá chtivost slávy, a to mu pokazilo nejednu správnou úvahu.  

Příště: Cicero a Catilina

Zdroj: Plútarchos? Životopisy slavných Řeků a Římanů. II.ISBN 878-80-86410-10-67-0