Krize: Lidé potřebují pravidla, vzdělání a seberalizaci

Ten, kdo sleduje dění v posledních dvou desetiletích a současně je jeho práce i součástí nějakého systému, shledává, jak postupně se začínají rozpadat procesy, které se roky budovaly v nejrůznějších oborech,  že řízení těchto procesů se rozpadá na mnoho dalších řídících činností, z kterých nevyplývá  jasná odpovědnost za následky chyb, omylů, ale i dalších, často nevratných důsledků chybných rozhodnutí a my jsme v kůži dávných generací, které to také tak zkoušely, protože lidem není vlastní naslouchat jen rozumu, který do sebe vpravuje i cit pro rovnováhu a cit pro to, co je dobré a co není. Ale člověk je náchylný naslouchat i čemusi, co je nepolapitelné, neuchopitelné a spíš fandí jejich sklonům k pohodlí, nicnedělání, rozmařilosti, touze po blahobytu a jiných libůstkách, aniž lidé přemýšlí, že se o něco takového nezasloužili a stávají se dlužníky neviditelnému věřiteli.

Učitelé vysílali často svá varování

Nevzdělanost nebo polovzdělanost je nejhorším nepřítelem, jakého může lidská společnost pro sebe zplodit. Modely výuky, které byly realizovány postupně po roce 1989, jak bylo v poslední době prokázáno, selhaly. Děti se neumí koncentrovat a nemají o nic konkrétního zájem, dokonce se dá tvrdit, že podléhají více stádovitému myšlení, než se dokázalo odhadnout. Vzpomínám na svou sousedku, která má tři děti a jejíž syn každé ráno vyváděl, že nechce do školy, protože nemají peníze na to, aby měl značkové boty a vzpomínám také na jeden velmi smutný případ mé kolegyně, která ovdověla a žila se svým jediným synem o jednom platu a kterého přivedla touha po luxusním oblečení až do vazební věznice, protože se zúčastnil krádeže měděných drátů a bál se, na výzvu policie, se dostavit k výslechu. Možná, a to nevím jistě, je mnoho rodin, které zažily tyto, pro sebe, tak tragické chvíle s dětmi, kterým nemohly poskytnou to, čemu se obecně říkalo - být -in. Škola byla i něčím jiným, než pouze vzdělávacím ústavem, ale také, uvnitř kolektivů, vzorkem vkusu a měřítkem pro úspěšnost nebo neúspěšnost. A to, že ve zdech škol dlouhou dobu děla šikana, o které se dlouho mlčelo a která psychicky deptala nedospělé jedince, kteří se neuměli a ani nemohli bránit, to byly zárodečné buňky, které prolamovaly dosud stojící pevnosti základů výchovy. Ne, nelze vinit učitele jako stav, a já bych se vždy za ně stavěla, že dopustili, jak polistopadová generace pomalu a jistě sjížděla z nastavených tradičních hodnot výchovy a vzdělávání. A víte, dětem by se nikdy neměla vnucovat žádná ideologie, ale kvalitní všeobecné vzdělání, přes jehož prizma si dokáže samo vyhodnotit, co je pro něho důležité a co podružné.

Chyba je v lidském úsudku a hodnotovém systému

Často jsem se divila, když jsem navštívila své známé, jakým způsobem dokazují svým dětem svou pozornost. Dětské pokoje batolat byly plné hraček, drahých hraček a dítě sedělo uprostřed a okusovalo oblíbenou kostku. A trh s hračkami se skutečně nedal zahanbit! Často postrádaly nejen účelnost, ale také vkus, a to především. A přesto děti nepřestávají sbírat špinavé klacky a zjišťovat, na co jsou dobré. Protože neomylně opakují vývoj poznání! Čemu se pak všichni diví, že děti, postupem svého růstu, se obklopují bizardními věcmi a považují je za něco, bez čehož by byly v kolektivu ostatních nemožné a jejich spolužáci a kamarádi by je považovali za socky? Velice dlouho jsem neviděla děti, že by si nesly v rukou pouzdra s hudebními nástroji, jak tomu bylo dřív, a to je hodně důležitá součást jejich výchovy ke koncentraci a k uměleckému vkusu. A já mám pocit, že ve svém vývoji přeskočily důležité etapy vývoje k osobnosti, která se umí rozhodovat a usuzovat. Pád tradičních hodnot, které tvoří ve společnosti jakousi smlouvu o tom, co je její dobro a co zlo, dokonal své dílo. Hranice možného se začaly více a více natahovat do všech stran a společnost kývala na všechny možné strany, aby do sebe přijala to, co považuje za svobodné jednání, které se nesmí omezovat, protože jinak by byl nabourán neviditelný řád, který zatím nemá jasný název. Ale možná, že nebylo zváženo, že kolik je zemí na světě, tolik je i vnitřních tradic, které se postupně vzdávaly svého fungování, aby vkročily do neznámého prostoru, v kterém si nedokázaly za tak krátkou dobu vytvořit rozumný systém k přežití duchovních, morálních a životních hodnot. A mezi tyto hodnoty rozhodně nepatřilo a dosud nepatří vzdělání, které by člověk měl absolvovat od dětských let a pomalu a postupně se seznamovat se světem prostřednictvím vzdělaných učitelů. kteří ovládají vzdělávací mechanismy. Neboť umět se učit a učit, to je velké umění, které se však nepěstuje.

Ještě není pozdě

Je těžké nyní, v tak rozjívené době, stanovovat pravidla, protože se jim lidé budou urputně bránit. Cena svobody je příliš drahá a její omezování má dopad i na rozvoj osobností, které tento styl přijaly a umí s ním zacházet. Snad by se podařil nastolit rozumný a moudrý vzdělávací systém a kázeň ve školách, jejiž absence brání učitelům, aby mohli plnohodnotně dělat svou práci a ty, kteří urputně vzdorují vzdělávání a myslí si, že i bez toho mohou být bohatí, protože takové příklady ve světě jsou a byly prezentovány jako ohromný příklad lidské schopnosti, přesvědčit zase jinými příklady, kterých je víc než dost. Děti by se měly seberalizovat rozumným způsobem, nikoliv tak, jak se jim to předvádí a k čemu jsou také takovými příklady stahovány, aby se za každou snažily přemoci své tělesné a duševní schopnosti. Myslím, že je to na rodinách, jak hluboce si dokáží uvědomit, že budují každým dnem dětem, i těmi sebenepatrnějšími činy, jejich budoucí osobnost. Rozhodně jsem proti kultům rodiny. Ale copak docela obyčejná láska k tomu všemu nestačí? Děti se narodily do své doby a v ní žijí, nemají nic jiného, než to, co kolem sebe vidí a slyší. A co vnímají. Měly by slyšet ale také jiné věci, které probudí světlo v jejich srdci a ony se budou moci svobodně rozhodnout ve svůj prospěch, který je dán také něčím neviditelným, nehmatalným a stejně tak riskatním, jako je konzum. A to je cesta k dospělé, odpovědné a zralé osobnosti, která má co nabídnout těm, kteří s ní spojí svůj život, své snahy a své cíle a ideály. Myslím, že není pořád ještě pozdě.