Křesťané: Osobnost člověka ve společnosti, morálka, právo a stát

Lidé si hodně stěžují na to, že pociťují nespravedlnost. Tedy z vnějšku a očekávali by, že jako lidé,  by měli žit důstojně - na základě příjmů, měli by být uznáváni - na základě sporů, mělo by s nimi být zacházeno důstojně - na základě jejich sociálního postavení, spíše s ohledem na zajištění hmotné stránky života. Myslím, že časté střídání moci s různými programy, zaměřenými na sociální stav lidí, občanů, vede k tomu, že lidé hlavně volí ty své strany, od kterých očekávají zlepšení nejen hmotných poměrů, ale také subjektivní pocit spravedlnosti, důstojnosti a rovnosti v samotném postavení člověka ve společnosti, ale nekladou si zvláštní nároky na naplnění své duchovní stránky osobnosti.

Obraz nebo osobnost člověka?

Nestačí sledovat pouze pragmaticky, jak se osobnosti profilují, odkud kam směřují, nebo proč nikam nesměřují, jak se jejich chování reguluje společenskou etikou (pokud ji uznávají), seberegulací ve smyslu svých hodnot (pokud to uznávají, chtějí a nějaké hodnoty vyznávají), působením státní moci přes zákony (pokud se podle nich chovají, pokud očekávají sice sankce, a přesto nesplňují své povinnosti) apod. Opodstatnění politických cílů a záměrů  i řádů závisí také na tom, jak uvažujeme o člověku, o jeho původu, o jeho vztahu k ostatním lidem a ke společnosti vůbec. Ale takové představy si zásadně nespojujeme do celistvého obrazu člověka. A proto zůstávají neúplnými. A tak, ani křesťanská sociální nauka se nedomnívá, že má ukončený obraz člověka, i když tento dojem někdy vzbuzuje. Spíše se nám jeví, že právě pojem osobnosti potvrzuje to, že naše lidské bytí je ve své základní struktuře charakterizováno otevřeností, historičností, proměnlivostí a nedokončitelností, které máme k dispozici.

A tak člověk ...

... nenachází v tomto světě, podle všech uvedených tezí, uskutečnění, a ho také nenachází ve své společnosti, to plné uskutečnění, protože  o n  j e  p ř e s a h u j e. A v tom je ten nejdůležitější středobod politické etiky. Protože, politika představuje snahu o utváření řádu lidského soužití a musí se vyrovnávat s neodstranitelným rozporem, který hlavně spočívá v tom, že člověk jako osobnost překračuje veškeré sociální určení a zároveň se však může rozvíjet jen v sociální sféře.

Individuální a sociální stránka osobnosti vzhledem ke křesťanské sociální nauce

Dohodněme se na tom, že budeme individuum chápat jako nedílnou jednotu formovanou do jedinečné podoby. Protože jinak pod tímto pojmem najdeme i - jedinec, jednotlivec; podezřelá, pochybná osoba, může být též chápana právě z hledisek různých společenskovědních oborů a na pojem individualita a individuum  najdeme spoustu nejrůznějších definic. Nuže, takovými individui se můžeme stát pouze v sociálních vztazích, protože tyto vztahy vstupují do naší individuality a utvářejí ji. Přitom sociální stránka chápání nepředstavuje negaci individuálního, ale individuální umožňuje. A čím více si jedinec dokáže osvojit hodnoty, které nachází ve svém sociálním a kulturním prostředí, tím lépe může utvářet svou individuální osobnost.

Křesťanská sociální nauka se pokouší o něco jiného

Na rozdíl od jednostranného individualistického a kolektivistického výkladu se křesťanská sociální nauka snaží přistupovat k naší lidské existenci ve společnosti z obojího hlediska.  Vnímá osobnost jako duchovně založenou svébytnost a společnost, která je založena na sociální stránce osobností, není samoúčelem, ale způsobem a podmínkou osobnostního bytí člověka. Lidská osobnost ve své důstojnosti je nejvyšší hodnotou tohoto světa, ale osobnost není jen individuum. Křesťanská sociální nauka zdůrazňuje, že naše sociální stránka je spojena nejen s naší tělesností, ale také s naší duchovností - tedy jsme individua i sociální bytosti v tělesném i duchovním ohledu. Sociálními bytostmi jsme vzhledem k našim potřebám, ale ve skutečnosti se jimi stáváme teprve díky naší otevřenosti světu a dějinám, a obojí je, z pohledu křesťanské sociální nauky vysvětlování naší duchovností.

Svobodný právní stát, morálka nezasahování do soukromé sféry občanů

Sociální stránka společenské existence znamená mnohem více než je jen pomoc v nouzi a je nejen omezením individua, nýbrž i podmínkou a možností jeho rozvoje. Ale je nutno nacházet takový vztah, který umožňuje zprostředkování mezi individuální a sociální stránkou osobnosti. A to je v první řadě zákonodárství a utváření vhodných institucí, které tento vztah formují politicky a politická etika se musí věnovat úvahám o spravedlivém právním řádu a účelných institucích. Ovšem právo neupravuje všechny stránky mravní sféry. Liberalismus se oddělením práva od morálky přiklání k tomu, že právo zajišťuje NUTNÝ VNĚJŠÍ ŘÁD A MORÁLKA JE VĚCÍ INDIVIDUÁLNÍHO ZPŮSOBU ŽIVOTA A STÁTU DO NÍ NIC NENÍ. Stát má zakazovat jen to, co mu škodí. Svobodný právní stát pak dodržuje obvykle srozumitelnou tendenci držet se v otázkách mravního života občanů co nejvíce zpět, aby nemusel příliš zasahovat do soukromé sféry občanů, a to při růstu pluralismu v otázkách morálky.

-- úloha duchovních kulturních statků

Problém je v tom, že jsme ve společnosti odkázáni, jako jedinci na směnu hmotných statků (kromě to na péči, ochranu, na projevy lásky prostředky tohoto světa). Jednotlivcům se dostává hmotných statků v menším množství v důsledku toho, že se na jejich spotřebě podílejí i ostatní, hmotné statky se spotřebovávají, i když dělba práce může jejich množství určené ke spotřebě zvětšovat. Duchovní a kulturní statky se však rozmnožují právě tím, že se na nich mnozí z nás aktivně účastní. Duch, rozum i řeč umožňují vyšší formu rozvoje sociální stránky a můžeme si vytvořit sociálně-kulturní svět hodnot, na kterém zásadně mají účast a mohou se podílet všichni lidé bez rozdílu.

Přirozené právo a jeho úloha v rozvoji osobnosti a společnosti

Předně nutno říci, že přirozené právo je právo osobnosti. Existují představy o právu a spravedlnosti, které stavíme nad platný zákon. Kdykoliv označujeme určitý konkrétní zákon na nespravedlivý, předpokládáme existenci práva mimo platný zákon. Od řecké antiky a do současnosti slouží pojem přirozeného práva, i když různým způsobem vykládaný, jako výraz toho práva, které stojí nad platnými zákony.Přitom se přirozenost člověka chápe jako rozumová přirozenost, přitom úkol vytvořit právní řád podle principů přirozeného práva je politickým úkolem. Pro politickou etiku inspirovanou křesťanstvím znamená potvrzení přirozených práv se hlouběji zabývat důstojností a jedinečností lidské osobnosti.

Evangelium, etika, právo a stát, osobnost a společnost

Evangelium neposkytuje žádnou systematickou etiku, jíž se lze bezezbytku řídit ve všech ohledech, protože nemůže a ani nechce nahrazovat úsilí lidského mravního a praktického uvažování. Klade se jen jeden cíl - celé lidské úsilí ve všech směrech chce  p r o s t u p o v a t.

© Maura, 01/2011