Karel Gott byl ctnostný člověk.

Přečetla jsem si jeden článek o panu Karlu Gottovi, co něm vlastně prozradila maminka a podivuji se jistému bulvárnímu časopisu, že by ve mně vyvolal pocit, jakoby si na něho stěžovala. Možná, že to tak ve skutečnosti nebylo.

I když skrytě, přesto se často mluví o ctnosti.

Na pomoc ke svým úvahám jsem si vybrala mého oblíbeného filosofa Aristotela, též výjimečnou osobnost mezi svými občany, který si zažil nejen uznání, ale také vyhnanství, což byl v jeho době jeden z nejtěžších trestů. 

O Karlu Gottovi je možné mluvit jako ctnostném člověku v tom smyslu, jak je ctnost chápána vlivem filosofie a jak se vlila do evropského myšlení sama o sobě, nikoliv tak, jak ji například pojíme my, v našem současném životě a ctnost se zaplétá do různých postojů, které čelí nepřízni odsudků, které jsou považovány měřítkem mravnosti. Tak jsem šla k jádru věci, až do dávných dob, kdy ctnost sama o sobě měla velkou váhu pro ni samotnou.   

Aristoteles praví, že je dvojí cnost a) jedna rozumová, b) druhá mravní. Zatímco ctnost rozumná vzniká a roste většinou z učení, proto potřebuje zkušenost a čas, kdežto ctnost mravní vzniká ze zvyku. ale žádná mravní ctnost nám není dána přirozeně; neboť nic z toho, co je přirozené, nemůže být zvykem změněno. Proto nám ctnosti nejsou dány ani od přirozenosti, ani proti přirozenosti, nýbrž máme přirozenou vlohu, abychom jich nabyli. Zvykem pak se dokonávají. 

Byl ctižádostivý, často strachy plakal a toužil po penězích.

Kdyby se někomu chtělo přikládat na tomto základě panu Gottovi negativní vlastnosti, pak je třeba se zamyslet nad jeho osobností, kterou veřejně projevoval na pódiích. Tak jsme ho znali. Nyní se dozvídáme o něm víc, otvírá se stránka jeho osobnosti, kterou jsme si asi nepřipouštěli. To ovšem nesnižuje jeho památku, spíše se více lidsky přibližuje nyní, když ho už nemůžeme vidět, ale kdykoli slyšet. K jeho obavám před vystoupením Aristoteles píše: Tak mezi bázní a smělostí jest středem statečnost. Při slastech a stratech, je středem uměřenost Co do cti a necti je středem velkomyslnost. 

"Jsou tři věci pohnutkou ke snažení a tři pohnutkou k odpírání; a to krásno, užitečno a příjemno ke snažení, a k odpírání ošklivo, škodlivo a nepříjemno." Tak praví Aristoteles. Hérakleitos ještě dodává: "umění a ctnost se pokaždé projevují v tom, co je nesnadnější"; "a tím zajisté to, co jest dobré, stává se ještě lepším".  

Mezi uměním a ctnostmi není ani podobnost. Neboť umělecké dílo má dobro v sobě, stačí tedy, je-li přivedeno v takový stav, že má nějakou vlastnost [...], pokračuje Aristoteles.

 V peněžních záležitostech jsou ještě jiné vlastnosti a jejich středem je velkorysost, neboť velkorysým člověk se liší od štědrého; u onoho totiž jde o velikost, u toho o štědrost. Nadbytkem je nevkus, nedostatkem malomyslnost - jako se má k velkorysosti štědrost, vysvětluje Aristoteles.

Byl Karel Gott blaženým člověkem?

Blaženost je skutečná činnost. Činnost však zřejmě je něco, co vzniká, a není naším stavem stejně jako nějaký majetek. Jestliže blaženost záleží v žití a ve skutečné činnosti a činnost dobrého člověka je dobrá a příjemná sama o sobě. Jako si člověk hudebně vzdělaný  libuje v krásných písních, ze špatných má nelibost, praví Aristoteles. 

Myslím a věřím tomu, že kdybychom na něho vzpomínali jako na umělce s odstupem  času v pozitivním duchu a pokud chceme naslouchali dál jeho písním, bylo by nám lépe u srdce, než hledat a věřit kdejaké bulvární zprávičce, která zastiňuje to, co si na něm ceníme. Pak by i jeho památka, která setrvá, nás též naplnila blažeností. Může být mrtvý člověk též blažený? Do jisté míry ano, pokud jeho památka k blaženosti ostatních dospěje až tak daleko jako odměna.