Danajský dar

Někdy lidé nepřemýšlí, jaké následky mohou mít velkorysé dary a nabídky, nepřemýšlí, zda svým, byť dospělým dětem neudělají spíše víc problémů, než radosti, když se chystají na odpočinek. A dar lze odmítnout, i s rizikem, že se lidé, kteří měli k sobě důvěru, chovali k sobě úctu a lásku, rozejdou ve zlém a navždy. S darem, který jsme obdrželi, se totiž vázalo něco, s čím jsme, bohužel nepočítali. A s čím nepočítal ani dárce, protože pro něho, v jeho věku, bylo všechno jiné, než pro nás. A jméno Nekuda se dostalo o jiného světla, než předpokládal.  A jak se situace vyvíjela, to se dozvíte v následující povídce ...

Z Prahy do maloměsta ...

Můj manžel převzal darem od svého otce pěkný dům, ovšem na malém městě. Jeho otec tam byl dobře zavedeným primářem v místní nemocnici, lidé k němu rádi chodili a když odešel do důchodu, prosil a umlouval mého muže, aby ho vystřídal, že je všechno zařízené a nechal na nás darem přepsat i krásný dům, v kterém manžel vyrostl. Chtěl na výminek, k dceři. A měl tolik pádných důvodů, že manžel nakonec podlehl. Ale stěhovat se z Prahy a odejít z dobré nemocnice do neznáma, to bylo opravdu riziko. To jsem si uvědomovala já, ale raději jsem mlčela. Tak je konec divadlům, krásným výletům a koncertům! Městečko, do kterého jsme se měli stěhovat, leží blízko Krkonoš a když začne zima, přižene se plnou silou a musí se topit. Taky se občas stane, že uvízne zásobování a nastanou starosti, na které lidé ve velkých městech nejsou zvyklí.

"To máš jedno, kde sloužíš," mínil tchán. Můj manžel se na něho díval trochu nedůvěřivě.

"Podívej, zanedlouho nastoupí nová generace a ti tě vyšoupnou raz dva. A pak budeš teprve shánět, aby to alespoň dotáhl do důchodu. Ale tady máš jistotu a zavedené jméno. Můžeš svůj profesionální život důstojně dožít do penze, a pak na pár hodin na brigádičku. Vždyť máte vystaráno."

A tchán mluvil do mého muže naléhavě, ten byl zvyklý svého otce respektovat, a tak jsme se nakonec stěhovali. To bylo ještě z podzimu. Musela jsem uznat, že kraj, v kterém jsme měli žít po zbytek života, je nádherný. Když jsme uspořádali dům, udělali jsme si program výletů do okolí, dokud je krásně a já jsem si natrhala šípky na zimu. Jednak jsem udělala ozdobné kytice a jednak k nasušení.

"Á, paní doktorová je moudrá. Letos bude tuhá zima a ty šípky užijete. Ještě udělat nějakou kořaličku a vínečko na zahřátí," pokyvovala souhlasně sousedka, která nás  v poslední době sledovala, jak kriminálka Miami.

Tak co, táto?

Pětapadesátiny už manžel slavil mezi novými kolegy v nemocnici. Upekla jsem srnčí hřbety, svíčkové řezy a koupili jsme dobré víno. V duchu jsem si myslela, že když manžela dobře mezi sebe přijmou, budeme bez problémů. Byla to prý pěkná oslava.

"Nabídli mi místo primáře a já si nejsem jistý, víš, věk na to mám, praxi bohatou, ale lidi ještě neznám. Mohl bych udělat chybu, které bych litoval," říkal mi večer manžel při večeři.

"To záleží jen na tobě, ale já být tebou, tak bych to brala. Podívej, opustil jsi slušné místo, plat jsi měl taky slušnější než tady a navíc, nemusel jsi držet pohotovost. Táto, ty už na to nemáš, abys sloužil ve dne v noci a vzpomeň si, jak jsi dopadl před deseti lety."

Narážela jsem na to, jak se přepracoval a pak byl půl roku na neschopence. Ale manžel váhal. Dokonce se i radil s naším Vojtou, který naštěstí na medicínu nešel, ale na práva. Dá se očekávat. že se na ty věci života dívá střízlivě. Tak jsem mu zavolala.

"Mami," říkal, "víš jaký táta je. Nech ho, on si poradí. Nebo mu něco řekneme, on se podle toho zařídí a pak nám to bude pořád vyčítat. Však o nic nejde."

Volby jsou volby

Muž byl především doktor a na politiku moc nedal. Říkal: doktor by měl léčit a politik pracovat pro blaho lidí. Náš Vojta se tomu smál, ale ne před ním.

"Však oni mu to blaho celku ukáží po volbách."

"Jak to myslíš," polekala jsem se.

"No, postavení primáře, tam u vás, závisí také na tom, kdo bude na radnici mít slovo. Tedy, vítěz voleb. A ten už  své preferatio má určeny. S tím nikdo nehne."

"Ale tatínek má přeci taky slovo, zkušenosti, praxi," odporuji, ale cítím, že to je hodně málo.

Ach, dědo, pomyslela jsem si, ty jsi na tohle nemyslel, když jsi toho mého dobráka sem lákal, přemlouval, hučel do něho a zneužíval jeho úcty k tobě, jen abys měl už pokoj a klid. Teď jsi pěkně u dcery na vejminku a z našeho táty nakonec bude uzlíček nervů.

"Třeba projde, však víš, mají tady jméno..."

"No, to jsi hodně naivní, mamko."

A tak náš rozhovor končil.

Nebojte se doktore ...

Manžel se primariátu bránil z mnoha jiných důvodů.  Předně s tím nepočítal a nebyla jeho představa, že bude zase muset řídit lidi.  A hlavně ze zdravotních důvodů, po té slabé mrtvičce se mu nechtělo už dělat něco tak náročného.

"Prosím vás, co je to dneska pětapadesátka," chlácholil ho první radní, když mu proklepával záda, "jste ještě chlap jak skála, ale měl byste mezi nás občas zavítat, seznámit se s druhými."

"Ale já bych radši dělal obyčejného doktora."

"Prosím vás! Nač ta skromnost? Přeci nedáte přednost takovému hochštaplerovi, jako je doktor Kalous. Tomu se to kecá. Vilu má jako hrad, dva auťáky, zahraniční styky, ten je už za vodou. Ten by vyházel všechny doktory a nasadil sem ty svoje pochlebovače, a to bychom mohli ten špitál zavřít. Chápejte, je to sice politika, ale nám jde o dobro lidí. Jsou tu vesměs starší lidi, k něm musíme mít soucit. A vy jste náš trumf. Nebojte se doktore."

Těžké rozhodnutí ...

Když večer přišel domů, už, když odemykal, jsem tušila, že není něco v pořádku. Jedl a přemýšlel, nepromluvil ani slovo. V noci se pořád probouzel. Tak jsem na něho udeřila a on mi to všechno vyprávěl.

"A co mám dělat? Oni mně nakonec do toho špitálu nevezmou, jsem ve zkušební době. Když nepřijmu jejich nabídku, jsem bez práce."

"Ale to není možné. To přeci není možné."

"Takových doktorů a daleko mladších, než jsem já, najdou na každém místě deset. Ale ještě je tu v sázce čest rodiny."

"Tak to určitě, ale musíš jít do boje, táto. Uvidíš, že to dobře dopadne."

"Já do toho jejich boje nepůjdu. Nikoho tu neznám a řekl jsem už, že primáře dělat nechci. Mně politika nezajímá. těch pár let do důchodu chci mít klid a ne zápasit s lidmi. To je přeci věc ředitele, aby si špitál udržel a ne, že někdo používat nějaké symboly a schovávat se za ně. Já se můžu dívat lidem do očí. A jestli si myslí, že je Kalous zachrání, ať si ho tam dají. A my půjdeme tam, odkud jsme přišli. I kdybych měl na stará kolena dělat sanitáře. Taková sprostota. Ještě mi budou nakonec vyhrožovat."

Kdo je vlastně doktor Kalous?

Nedalo mi, abych hned ráno nezvedla telefon a nezavolala tchánovi.

"Stalo se něco?" zeptal se,

Stručně jsem mu vysvětlila, o co jde. On mne ujistil, že je to normální, jen ať se nebojí, že určitě to vyhraje.

"A kdo je doktor Kalous?" zeptala jsem se raději.

"Doktor Kalous pracoval čtyři roky v zahraničí, ovládá jazyky a má hlavně známosti. Co má větší váhu?"

"Tak to tatínku nevím," řekla jsem plná pochybností.

On si třeba myslí, že ještě jeho jméno něco ve špitálu znamená. Ale to je asi na omylu.

Mám velké obavy ...

Můj muž je hrdý člověk a nikdy se násilím nikam neprosazoval. Za to Kalousovi, jak jsem stačila zjistit, jsou na každé společenské události a Kalousová se přátelí s vlivnými lidmi. Muž nechce nikam chodit a když tak jdeme na výlet do přírody. V poslední době je čím dál víc zamlklý a já vím, že ho to štve. Ví dobře, že pokud se stane Kalous primářem, jeho dny jsou v nemocnici sečteny. Zřejmě obsadí významnější posty svými vrstevníky a muž by nepřipustil, aby pracoval za nižší plat na nějakém podřadnějším místě. Ale to mu opravdu hrozí.

"Začínám litovat, že jsme se sem odstěhovali," řekl mi smutně.

"Prosím tě, každý má nějaké trable v práci," řekla jsem mu.

"Ale neznáš poměry. Jestli mě vyhodí, budeme se muset stěhovat. Na malém městě s takovou ostudou nevydržíme a i kdyby se mi podařilo ještě zařídit soukromou praxi, nejsem si jist, zda bych měl dostatek pacientů. To přeci není tak jednoduché."

Z této myšlenky se mi udělalo až mdlo. A on je tak nekompromisní. Bude vzdorovat, místo aby leccos raději překousnul a vzpomněl si, že není na světě jenom on.

"Tak co budeš dělat?" naléhala jsem na něho znovu.

"Půjdu na neschopenku a pak uvidím."

"Zbláznil jsi se? Teď, v této chvíli?  Vyklidíš jen těm intrikánům pole."

Udělal odmítavé gest.

" Víš co? Nepleť se do toho."

Ještě jsem se s ním ráno loučila ...

Ráno mne políbil do vlasů a odjel. Nechal mne samotnou se všemi pochybnostmi a starostmi. Těžkými starostmi.

Zavolala jsem mu na mobil, zrovna, když vcházel do dveří polikliniky.

"Vrať se. Prosím tě, " řekla jsem tiše.

Na druhé straně bylo chvíli ticho.

"Prosím tě" naléhala jsem, "odpověz mi."

"Nech mne, abych si to vyřešil sám. Jsou věci, o kterých musím přemýšlet."

Jeho hlas mi připadal takový cizí.

"Ale proč? Proč," naléhala jsem a cítila, jak se mi do očí nezadržitelně hrnou slzy. Bylo mi ho líto a dokonce jsem měla i strach, jaké důsledky to bude mít i pro celou rodinu. Děti jsou sice už z domu, ale představa, že bychom museli ten dům prodávat a poslouchat tchánovy řeči, že jsme neschopní, že nám daroval dům, který mohl klidně prodat za pět miliónů, jak nezapomněl podotknout, mne vrátila do reality.

"Já vím, na co myslíš," řekl už smířlivěji, "ale pochop, že je něco ještě daleko důležitějšího, než barák. A já ho tátovi klidně vrátím. Však máme peníze z prodeje pražského bytu."

"Ale já se nechci už vracet," rozplakala jsem se.

Na druhé straně bylo chvíli ticho.

"Kdysi jsme si dali slib," řekl tiše, " že budeme spolu v dobrém a zlém. A nyní je čas, abychom ho splnili. Vzpomínáš? V dobrém i ve zlém, v nemoci i bezmoci?"

"Ano," zašeptala jsem, " dobře, dělej jak myslíš."

Skončila jsem hovor a šla na zahradu.

Paní Kalousová šla náhodou kolem ...

"Dobrý den, přeji, paní Nekudová" zavolala na mne přes plot. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla, že s ní promluvím. Třeba se něco dozvím.

"Nedáme si kafe?" zeptala jsem se, když jsme si přes plot podaly ruce.

"Jo. Mám tu koláče. Dáme si."

Prostřela jsem na zahradě a sedly jsem si pod slunečník.

"Tak jsem slyšela, že se váš manžel nějak nepohodl s ředitelem," začala.

"Ani nevím, nic neříkal," řekla jsem opatrně a raději se zakousla do měkkého tvarohového koláče.

"Něco jsem slyšela od manžela. S někým mluvil telefonem. A víte, lidi toho manžela začínají pomlouvat. To není dobrý začátek. Však to znáte, všichni se tady znají a když někomu nasadí psí hlavu, pak se toho nezbaví."

"A proč mi to vykládáte, paní Kalousová?"

"Proto, že vás manžel je slušný člověk a stojí si za svým. Já jsem vašeho tchána dobře znala. Lidi si ho tady hodně vážili, ale to víte, jsou tu i zájmy a lidi dělají co umějí, aby si přilepšili. Je to sprosťárna, že se zrovna zaměřili na vašeho muže, aby ho postavili jako protikandidáta k mému. Vždyť jde jen o jeho jméno. A lidi, kteří starého pana doktora měli rádi, budou asi volit tu stranu, která se jím zaštítila. Protože dobře vědí, že ten špitál postavil na nohy a lidem tu nejvíc záleží na tom, aby špitál nakonec nezavřeli a nemuseli pak jezdit bůh ví kam. A Kalous je zase jak smyslů zbavený a myslí si, že se tady prosadí. Třeba ano, ale za velkou cenu, že lidi v nemocnici ztratí práci. Kdyby ten ředitel nebyl takový slaboch a nenechával všechna rozhodnutí na druhých, nemuselo by to tak být. To by si ke starému pánovi nedovolil."

"Manžel je dost zásadový," řekla jsem.

"Ale je to už starší člověk a jistě by se jako lékař dobře uplatnil. Ale jestli Kalous vyhraje, tak ho tam pracovat nenechá. Věřte tomu. On má takové plány, až mi to bere dech. To víte, já jsem se tady narodila a nepotřebuji, aby mě lidé pomlouvali. Proto nejsem při něm."

"Volby být musí a kdo vyhraje, pokud to tak chápu, bude také určovat koho obsadí v nemocnici na klíčová místa, aby ji udrželi ve městě. Chápou to tak dobře?"

"Přesně. No já musím jít. Řekla jsem vám to na rovinu. Kvůli starému pánovi i vám. Tady jméno hraje velkou roli."

Zavolala jsem tchánovi ...

Až do této chvíle, než jsem se dozvěděla o té hře,  jsem neměla chuť tchánovi volat. Vymínil si totiž, že od té chvíle, co se odstěhuje, chce slyšet jen dobré zprávy. Ale on si to nezasloužil. přivedl nás do velkých problémů a já po něm chtěla, aby to nějak řešil.

"Dobrý den, tatínku," říkám do telefonu a slyším hudbu.

"Že taky zavoláš," zvolal,  "nemáš chuť přijet? Zrovna dcera říkala, že se tu nestavíte."

"No, máme nějaké problémy, tatínku," odpověděla jsem vyčítavě.

"Jaké vy můžete mít problémy, prosím tě. Co vám chybí?"

A tak jsem mu to všechno vypověděla. Ani jednou mne nepřerušil. A když jsem skončila, na druhé straně bylo ticho, jen jsem slyšela oddechování.

"Jste tam, tatínku?" zeptala jsem se.

"Přemýšlím, jak to řešit."

"Tatínku, poslouchejte mne. Stane se, že vám dar vrátíme. Za těchto podmínek ho nemůžeme dál držet. Možná, že váš syn bude mít velký problém si najít nějaké místo, však víte, starší už nikde nechtějí. A do Prahy se se asi už nevrátíme."

"Tohle mi neříkej," zvolal do telefonu, "to vypadá, jako bych to všechno zavinil já."

"Tatínku, vždyť jste ho tak přemlouval. Poslechl vás, protože jste si ho tak vychoval. My jsme si mnoho věcí neuvědomili. Neznali jsme tady ty podmínky. Myslel si, že nastoupí jako řadový lékař, ale vypadá to, že pokud volby pro něho dopadnou špatně, nový primář ho do stavu nevezme. Už avizoval, že chce přitáhnout mladé lidi. A ředitel nechal rozhodnutí o vedení kliniky na volbách do obce."

"No, pak se nedá dělat vůbec nic," odpověděl a položil telefon.

Nebudu se nikoho prosit ...

Když se muž vrátil, zamával nad hlavou neschopenkou.

"A teď mi mohou všichni vlézt na záda i s tou politikou. Mám zase vysoký tlak."

"Ale to nic neřeší."

"Podívej se. Oni na mne vyvíjejí tlak. Pokud bych mu podlehl, budu dělat jen volební figuru. Slibovat lidem, co nemůžu splnit a být do konce života lumpem,  který zavinil, že zavřeli nakonec jediný špitál široko daleko? A Kalous taky nic nedokáže, protože si myslím, že je o všem už dávno rozhodnuto a bude se jednat jen o podmínkách a ne o tom, jestli tu špitál nebude nebo bude. Celá tahle fraška nemusel být, kdyby ředitel, který je za všechno odpovědný, zvedl zadek, zajel na ministerstvo a dokázal tam, na základě analýzy, že ten špitál je tu třeba. Jenže on ty ukazatele nenechal zpracovat, takže je to všechno v háji."

"Nerozčiluj se," napomenula jsem ho.

"Otec měl konexe, ale ty jsou nepřenosné. Odešel a s ním i všechny naděje lidí. To si neuvědomil. Podcenil situaci. Za něho to tu chodilo automaticky, všechno bez problémů a hlavně, nebyl tu můj protikandidát. Proti tátovi se každý bál postavit. Tak je to."

"A co budeš dělat?"

"Nic. Budu se léčit na vysoký tlak a doufat, že ta situace nebude tak dramatická. Jdu si číst na zahradu a pak se jdu projít."

Proč mám pocit, že hrdinou tohoto příběhu nebude Vojtěch? Člověk musí přemýšlet trochu realisticky.

Byl už večer, když se vrátil domů. Měl dobrou náladu a snědl večeři. Nedovážila jsem se ho na nic ptát. Ne, on není pravý syn svého otce, pomyslela jsem si, on nebude bojovat. A s tou myšlenkou jsem šla spát.

Další den mi nachystal velké překvapení

Druhý den, kolem desáté hodiny, zvonil mobil. Běžela jsem k němu celá napjatá, jestli náhodou nevolá manžel. Ale byl to ředitel nemocnice.

"Promiňte mi, že vás ruším. Tady Kratochvíl. Nevíte náhodou, jak bych se mohl spojit s doktorem Nekudou?"

"Je zrovna v koupelně, pane řediteli. On vám zavolá."

"Dobře. Prosím vás, ale určitě mu to vzkažte, musím s ním naléhavě mluvit."

Musela jsem si na chvíli sednout. Celá jsem se roztřásla. Nějak jsem tušila, že se dnes všechno rozhodne. Rozhlédla jsem se kolem sebe. I tento dům bude minulostí, všechna ta místa, která jsem si oblíbila za tu krátkou dobu. Ale možná, že je čas na změny.

"Máš volat hned řediteli do nemocnice," řekla jsem, když se vrátil z koupelny a chtěl usednout k snídani.

Vzal telefon, vytočil číslo, chvíli čekal.

"Taky Nekuda, dobrý den, měl jsem vám volat."

Jen z jeho výrazu tváře jsem mohla vyčíst, co mu asi říká. Sice mluvil vážným hlasem, ale usmíval se. Občas ke mně obrátil oči. Pak položil telefon.

"Tak co?"

"Někdo musel intervenovat. Omlouval se mi, že mne dostali jistí lidé do tak nepříjemné situace, že mne nutili, abych kandidoval na primáře, že ta podmínka neplatí, že mohu být klidný a místo řadového lékaře prý dostanu bez problémů. A že se situace řeší, že si nemám dělat starosti."

"Teda táto, to je přeci výhra."

"Rád bych věděl, kdo to byl."

Pokrčila jsem rameny. Zneužití dobrého jména člověka kvůli politice a ambicím jiných lidí se nevyplácí. Tak to je. Ať to byl kdo chtěl, ale jednal spravedlivě. Nicméně, volby vyhrálo staré zastupitelstvo obce, Kalous si našel kariéru v krajské nemocnici a dojíždí, s paní Kalousovou se zdravím a primáře zatím hledají.

A tak bydlíme v krásném kraji. Dům jsme dali brzy do pořádku a nyní jsme spokojení. Plánujeme si výlety, trávíme své volné chvíle procházkami. Nemyslíme na minulost. Nepovídáme si o ni. Jen se mi občas nahrnou slzy do očí, když si vzpomenu na ty všechny trapné události. Neumím se s tím tak snadno vypořádat.