Bible: O pozemském stolování

Vráťme se nyní zpět do dob, kdy Ježíš působil mezi lidmi a kterým pomáhal. Těmi lidmi jsou pořád ti, kteří stáli na okraji. V důsledku svého osudu, své viny, ale i předsudku jsou pokládání za vyvržené a poznamenané. Je dlužno připomenout, že Ježíšova slova a činy se omezují pouze na Izrael a první Ježíšovi misionáři dostávají pokyn:"Na cestu pohanů nechoďte a do míst Samaritánských nevcházejte. Ale raději jděte k ovcím zahynulým domu Izraelského." (Mt 10,5, n.). Ježíš zřejmě nemínil zaměnit představu království božího, omezeného na Izrael, za všelidskou ideu a přitom - prinicipiálně napadal a otřásal falešnou představou nezadatelných a prakticky nezrušitelných privilegií Izraele, které měl dědictvím po otcích ...

Jsou to nemocní, kteří podle dogmatu odplaty nesou svou nemoc jako trest za spáchané hříchy. Lidé posedlí, malomocní, vyloučení z lidské společnosti, pohané, kteří nemají podíl na výsadách Izraele, ženy a děti, které nemají přístup do shromáždění a počítají se za osoby druhého řádu, dlužníci, jimiž se pořádný člověk obezřetně vyhýbá.  Na druhé straně v této souvislosti je nutné zdůraznit, že Ježíš neměl romantickou zálibu v "podsvětí", které neuznává hranici mezi dobrem a zlem, ospravedňuje hřích a karikuje spravedlnost. Neidealizuje martnotratného syna a nezlehčuje bezúhonné chování staršího bratra ("Aj, tolik let sloužím tobě a nikdy jsem přikázání tvého nepřestoupil"^{L 18,9 nn}). Neironizuje důkazy zbožnosti, které vypočítává farizeus v chrámě ^{(L 18,9 nn)}, ani sebevědomé prohlášení bohatého mládence: "Všeho toho (tj. božích příkázání) ostříhal jsem od mladosti své! ^{(Mt 19,20)}. Ježíš dokonce nepopírá ani skrytou souvislost mezi vinou a údělem člověka ^{(Mk 2,1 nn, L 13,1 nn)}, i když jindy zase takové směšování jednoznačně odmítá ^{(J 9,1 nn)} - odvěký mučivý problém teodicee se u něho prostě nevyskytuje. A právě proto nelze jeho postoj zjednodušovat a tvrdit, že byl "přehodnocením všech hodnot", "za programovou revoluci v oblasti mravních a sociálních měřítek".

Sám o tom hovořil takto :

"Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivých ale hříšných" ^{(Mk 2,17)}.

Jeho svoboda se neprojevuje, jak lze snadno vyvodit, abstraktní kritikou měřítek, ale samozřejmostí, a s níž bez jakýkoliv skrupulí vyhledává lidi, kteří ho potřebují a vrací jim čest.

A tak je třeba i chápat Ježíšovo stolování s celníky a hříšníky, pro které ho stíhá pohrdavý posměch:"Aj člověk zráč a pijan vína, přítel publikání a hříšníků!" ^{(Mt 11,19)}.

Připomínám, že společné jídlo považovali Židé za nejužší formu společenství. Souvisel s otázkou pocty. Proto velmi záleželo na tom kdo má být pozván, komu naopak má být tato pocta odepřena a jak budou hosté u stolu rozmístěni ^{(L 14,7 - 14)}. Ale šlo také o to, kdo je už předem nadobro vyloučen. Ani Ježíš se se nevyhýbá vžitým zvyklostem, přijímá pozvání, když jej poctí některý farizeus, a svým příchodem prokazuje poctu hostiteli ^{(L 14, 1 nn, 7,36 nn)}. Ale stejně tak vstupuje jako host do domu celníkova ^{(L 19,1 -10)} a stoluje s hříšníky k pohoršení svých protivníků, kteří reptají: "Tento hříšníky přijímá a jí s nimi." ^{(L 15.2)}.

Společenství u stolu je výraz humánního smýšlení. To se povznáší nad všechny konvence a předsudky a neodříká se opovržených. Ježíšova podobenství navazují na dávnou symbolickou funkci společného jídla pro úzké společenství s Bohem a pro mesiášský čas radosti  ^{(Mt 8,11, Mk 2, 16 nn, L 14.10 nn, Mt 22,1 nn).}

Není to nutná souvislost, podle všeho, s představami mesiánské dogmatiky.

Pokračování